Objevení Ameriky 1. část
Úvodní přednáška 1. část 2. část
J: Pánové, neměl by někdo s nimi promluvit?
H: No to by rozhodně měl, otázka je, jestli nám budou rozumět.
P: Já to zkusím.
Š: No to chci vidět.
P: Dobrý den, my jsme běloši.
D: Huama mue huima takqua.
Š: Tak teď by mě zajímalo co říká.
P: Pánové, jestli dovolíte, budu vám překládat. Říká: "Pěkný den, my jsme něco mezi bělochy a černochy".
P: My jsme z východu.
D: Uhma muhma la kala.
P: My jsme ze západu.
Š: A nemýlíš se náhodou?
J: Nemýlí se. To opravdu odpovídá. Není nad to mít ve své družině lingvistu.
P: My jsme tady lodí.
D: Ahma uta sama lata.
P: My jsme tady pěšky.
J: To jsem nevěděl, jak lehce se dá domluvit s divochy.
P: Ono se to zdá, ve skutečnosti je to velmi složité. Jen pro zkušené lingvisty je to hračka. Kdyby třeba ty ses pokusil takovéhoto divocha byť jen pozdravit, asi by ti vůbec nerozuměl.
B: Mohu si to zkusit?
P: To ať tě ani nenapadne!
Š: Výjimečně má pravdu. My jsme se jednou vylodili ve Švédsku a místní obyvatele - bojovníky jsme pozdravili slovy: "Dobrý den, jak se vám vede přátelé?" Což však v jejich nářečí znamenalo: "Vzdejte se, nebo vám rozbijeme huby."
V: A co bylo pak?
Š: Oni rozbili huby nám. Ještě tady mám jizvu po sudlici.
P: Nás je šest.
D: Um am tukul.
P: Nás je víc.
B: Zeptej se ho jestli mají jídlo.
V: Jestli jsou to kanibalové, tak mají o jídlo právě postaráno.
D: Amu ahm them grugulub bugfur.
P: Pánové, braňte se! Říkal, že nás všechny zabijí.
P: Ne, tak říkal, že si můžeme prohlédnout jejich kopí. Mě trochu spletl ten jeho neobvyklý přízvuk.
P: Tak ještě jednou opravuji, podává nám kopí.
P: Děkuji.
D: Umh gham trul im nga ghum omj htrim bluh trehma thont kjehla.
P: Není zač.
J: Zdvořilý divoch…
P: Máme je následovat.
P: Nejvíc se pánové těším, až je začneme civilizovat.
V: Civilizovat? Co to je?
P: Ale to ty nemůžeš znát.
V: Ale já to chci znát.
P: My ti to někdy, za jednoho dlouhého večera vysvětlíme.
P: Myslím, že bysme je nejprve měli naučit česky, abychom jim rozuměli všichni, nejen já.
J: To rozhodně. Už se těším, až se bude mezi divochy linout čeština.
H: Divoši mluvící česky, to si tady budu připadat jak v Táboře.
P: A naučíme je obchodu. Ukážeme jim, jak vydělávat a utrácet peníze.
J: Já bych raději napřed začal výměnným obchodem, aby to na ně nebylo hned ze začátku moc.
P: No jo, ale to je musíme nejprve naučit počítat.
H: S tím počítáním bych počkal. Napřed bysme si zkusili výměnný obchod, využili bysme skutečnosti, že neumí počítat a pak bychom je to dodatečně naučili.
P: A až se naučí počítat a zjistí, jak jsme je oškubali, tak nás dodatečně zabijí. Tak to tedy ne.
J: Ale počítat je naučit musíme, to by je pak tady oškubal kde kdo.
H: Třeba bysme provedli výměnný obchod, naložili loď a připravili k odplutí a jeden z nás - nejlepší plavec, by je to na pobřeží naučil a až by to pochopili, tak by skočil do vody a rychle uplaval do lodi.
Š: To se mi moc nezdá, hlavně když tu kdekdo ví, že nejlepší plavec jsem já. Jak bych vůbec poznal ten okamžik, kdy to pochopili?
H: To bys bezpečně poznal.
J: Pánové, nic takového, ještě nakonec řeknou, že Češi jsou zloději.
H: To by zas tak nevadilo, Češi to o sobě vědí a cizinci jim stejně rozumět nebudou.
P: Mlč, zrádný cizáku. Ale krást bysme je možná naučit měli. Jak se tady vylodí Němci, tak budou divoši v nevýhodě.
J: Zanechte těch řečí, tady se krást nebude.
H: No, jak myslíš, jenom aby to vydrželo po celou dobu našeho pobytu zde.
P: Mě by spíše zajímalo, kde nás to vlastně vedou.
V: Asi do nějakého jejich města.
H: Samozřejmě že do města, to jsou už od pohledu typičtí měšťané.
V: Vypadá to, že pěkně chudí, nemají ani na boty, o šatech ani nemluvě.
P: Já nevím, já si nedovedu představit město uprostřed toho obrovského lesa.
Š: Tomu říkáš les? To je prales. Já bych to tady vykácel a nasadil znovu. Za celou dobu jsem tady nepotkal jedinou veverku. Ikdyž kdyby tu přebýval Břečka, tak bych se možná ani nedivil.
B: Veverky zásadně nejím. Hodně práce a málo masa.
V: Už vidím nějaký oheň.
H: No to jsem rád, že už alespoň znají oheň.
P: Jak se tak dívám na těch šest špalků, tak počítat je asi taky nebudeme muset učit.
J: No ty jsou tam snad na sezení.
P: V těchto končinách člověk nikdy neví. Zvláště, když tu ještě nebyl.
B: Pánové, vy se tady bavíte o takových povrchních věcech a že tam opékají prase, to jste si vůbec nevšimli. Myslíte, že nám taky dají ochutnat?
P: Já myslím že ano. Alespoň do té doby než zjistí, čemu ty říkáš "ochutnat".
Š: Tomu ty říkáš prase? Tak velké máme u nás v lese zajíce.
B: Tak to mi musíš někdy říct, kde ten les je, protože tak velkého zajíce jsem ještě nikdy nejedl.
Š: To víš, já ti to řeknu a za chvíli tam nebudeme mít ani jednoho.
J: Tak přecejenom ty špalky jsou na sezení.
D: Amha lafa thma naghma rah tahma.
J: Co říkal?
P: Já už raději po tom nedorozumění s kopím nebudu nic překládat.
J: Ale jak zjistíme, co nám říkají?
B: Tu větu přeložím já: "Jezte co hrdlo ráčí, než to vystydne".
B: Děkujeme za pohoštění.
V: A o pití se nezmiňoval?
B: Pokud vím, tak ne.
J: Tak co říkáš na to jídlo?
B: Ještě nic, z jednoho prasete si nemohu udělat dostatečný úsudek.
P: Ach jo, doufejme, že tu mají velké lesy a hodně zvěře.
V: Kdyby tu alespoň měli pivo, mohla by to být klidně taková břečka... pardon ... patok jako ve Španělsku. Na to už jsem si zvykl.
P: No bodejď by sis po těch hektolitrech nezvykl.
H: Všimli jste si, kolik tady mají zlata? A přitom se oblékají jak chudáci.
P: Třeba jsou tu mizerní krejčí. A ševci se tu snad vůbec nevyskytují.
H: Jsou to vlastně chudáci. Udělám dobrý skutek a vyměním tady tomu hochovi boty za hrudku zlata.
H: Tady máš boty.
J: A v čem teď budeš chodit?
H: Budu chodit bos. Za tu hroudu zlata co jsem za ně dostal to snad stojí, ne? Nohy sice budou ze začátku trochu trpět, ale já si zvyknu.
P: Tak to nebyl moc dobrý obchod.
H: Jak to?
P: Já jsem dostal ještě větší hroudu zlata za zrcátko.
H: To snad ne. Proč jsi mi to neřekl?
P: Já jsem chtěl jenom vědět, jak jsou tady drahé boty. Teď vidím, že takový obchod nestojí za to.
H: Nechcete někdo hroudu zlata za boty?
V: To víš, a v čem budu chodit ty chytrý.
P: Jen si nech svou hroudu a my si necháme svoje boty.
B: No bodejď, vždyť lesy jsou tady plné hadů a jiné havěti. Já bych tady neměnil boty ani za vůz zlata.
H: To snad přeháníš. A jak tady podle tebe chodí divoši? Vždyť oni jsou bosí všichni.
P: To je sice pravda, ale oni už v tom umí chodit. Víš kolik asi takových divochů zahyne v lesích, jenom proto, že nebyli dost zkušení a opatrní?
P: A ti co přežili, podívej, jaké mají někteří nohy. I u nás by se těžko našel švec, který by na takové nohy ušil pohodlné boty.
V: To je pravda, já mít takové nohy, tak to si je dám raději amputovat.
H: Pánové, já myslím, že je nejvyšší čas se vrátit domů.
J: Kam domů? Teď jsme doma tady.
P: Samozřejmě. A navíc, jistě budu mluvit za všechny když řeknu, že dokud neprojdeme tyto lesy křížem krážem a neprobádáme jejich tajemství, tak nemůže být o návratu domů ani řeči.
H: To si myslíš, že já tady kvůli tvým tajemstvím přijdu o nohy, nebo co?
P: To jsi si měl rozmyslet, než jsi prodal boty.
J: Tak já už půjdu spát. Kde oni tu vůbec chodí spát?
Š: Asi někde do jeskyně.
J: Vždyť tady žádná není.
V: A i kdyby byla, v jeskyních přece straší, to by se moc nevyspali.
Š: Kde straší?
P: Ale jemu straší v hlavě.
H: Jeho hlava je vlastně taková neobydlená jeskyně.
P: Já bych řekl, že spí v některé z těch chýší.
Š: To jsou nějaké chýše? Já mít takovou chýši, tak ji zbořím a postavím si novou.
J: Opravdu, teď slyším, jak se z jedné line chrápání. Já ji obhlédnu, jestli tam někdo nespí.
V: Já už bych šel nejraději také spát.
P: Jo, půjdeme všichni, jenom co zjistíme, kde se tu vlastně spí.
B: Já půjdu spát asi trochu později. Já nevím jak vy, ale já dokud nejsem dosyta najezen, nemohu usnout.
P: Ty? Dosyta? To toho asi moc nenaspíš.
V: Něco se děje, podívejte, jak rychle utíká co mu nohy stačí k nám.
J: Pánové, hrůza. Jdu za tím hlasitým chrápání, vlezu do chýše, zakřičím "kdo to tu chrápe!" a on tam medvěd. Doufám, že jsem ho nevzbudil, to by byl náš konec.
P: No, tak už víme kde tu spávají medvědi, teď ještě kde spávají lidé.
H: Mít medvěda v chýši, tak to spávám na stromě.
B: To snad nemyslíš vážně. Já jsem ještě nikdy na strom nevylezl.
P: Tak to buď jenom rád. Těžko by se našel takový, který by tě unesl.
J: Moment, to se musí zjistit, já se zeptám toho divocha tam, kde máme spočinout.
B: Ale řekni mu, že na stromě nespím. To si raději lehnu vedle toho medvěda.
P: Vy dva byste si dobře rozuměli.
H: Jo, až do té doby, než by jeden z nich dostal hlad.
J: Prosím tě, ty jsi tady jediný lingvista. Pojď mu vysvětlit, že už tu chýši tam obývá medvěd.
P: A jak mu to mám říct, když neumím po jejich ani slovo. Proč jsi mu ho vlastně neukázal, že tam leží?
J: Já jsem se bál, že by to bylo asi to poslední, co by na tomto světě viděl.
P: Udělej na něj "bru bru", třeba to pochopí.
J: To není špatný nápad, ale myslím, že by to spíše pochopil, kdybysme přitom ukázali na Břečku a ještě mu někdo udělal uši.
P: Jdeme na to.
P: Břečko, zabruč, je to v zájmu našeho noclehu.
B: No když ti to udělá radost, tak tedy "brum brum".
D: "Brum brum brum".
P: On si snad myslí, že si hrajeme na medvědy, nebo co.
P: V té chýši, je medvěd. Rozumíš?
J: Nerozumí.
J: Už porozuměl, řekl bych, že jde k chýši.
P: Neměl by ho někdo varovat?
J: Už je pozdě.
J: Pánové, vidíte to? On ho vyvedl ven jak prase z chléva.
Š: No jo, nemohu pochopit, jak se někdo může bát ochočeného medvěda.
J: Já jsem asi podle tebe vševědoucí.
Š: No to já vím už dávno, že ty ne, ale vždyť už podle toho chrápání poznám, že je to medvěd domácí a ne divoký.
J: No tak promiň, každý není takový zvěřespytec jako ty.
P: Tak jdeme tedy spát.
J: A než usnete, tak si všichni zujte boty, ať vidí, že přicházíme z kulturních krajin.
H: To je pěkné, dělat si srandu z cizího neštěstí.
J: A dobře si je schovejte. Jsou tu jedinci, kteří mají o boty neobyčejný zájem.
H: Chceš snad naznačit, že jsem zloděj?
J: To nikdo neříká, ale pro jistotu si je dám pod hlavu.
H: Aby si se ale ráno taky vzbudil.
P: Ten bude rád, když vůbec usne.
J: Jsem chlap, snad něco snesu, ne?
P: To toho tedy sneseš hodně. Ha ha ha... Moment, snad nebudeme spát všichni v jedné chýši?
J: Už to tak vypadá.
P: Tak potom se ale nikdo nebude zouvat, nebo půjdu raději na ten strom.
J: Dej už pokoj s tím stromem. Buď rád, že aspoň vyvedl toho medvěda.
V: Už toho Břečko nech a pojď spát.
B: Hned, jenom co tady dooberu ty žebra a hned jdu za vámi.
P: A běda, běda ti Břečko, jestli ti bude kručet v břiše.
V: Tak toho bych se nebál, to stejně neuslyšíš.
P: Jak si můžeš být tak jistý?
V: Já to totiž zcela jistě přehluším svým chrápáním. Mě právě hostinský tehdy hned poté, co mě tam zavřel, zase z chléva vyvedl, protože prasata nemohla usnout.
P: A já jsem si na lodi vždycky v noci říkal, kdo tam co řeže, ale to jsem si myslel, že nám Břečka okusuje stěžeň.
V: Tak to jsem byl asi já.
P: To teda pěkně děkuji, to abych si pořádně zacpal uši.
J: Nedá se nic dělat, musíme se tu nějak srovnat.
Š: To bude noc. Jsme tady namačkaní jak tuleni.
V: A to tu ještě není Břečka.
Š: Je čas, aby se někdo zul, jinak se tu umačkáme. Je to kruté, ale ten kdo bude mít největší problémy s dýcháním, bude takto nucen opustit chýši.
P: Máš namysli metodu přirozeného výběru.
Š: Ano. Samozřejmě modifikovanou.
V: Tak, už jsem se zul. Poznali jste něco?
J: Ani ne, akorát nemohu popadnout dech.
Š: Tak se zase obuj, to opravdu nestojí za to.
V: Jak to obuj? To bylo pořád modifikovaná metoda a najednou se cukáš.
Š: Slovo "modifikovaná" ale v tomto případě mělo znamenat, že to zúčastnění přežijí.
J: Opravdu se obuj, protože jinak bychom museli opustit tuto chýši všichni a mohlo by to vypadat, že pohrdáme noclehem.
P: Podívejte, ten medvěd je už tady zase.
J: Ale vždyť to je Břečka.
P: Jak si ho člověk lehce splete s medvědem.
V: A to ani nemusí pít.
Š: Dávej pozor kde si leháš.
B: Když tady už není žádné místo.
P: To ale kvůli tomu nemusíš zalehnout hned tři lidi najednou.
Š: To bude noc.
J: Tak už buďte zticha a spěte.
B: Nerad vám promlouvám do vašeho jistě zaslouženého ticha, ale nedá mi to spát. Ten medvěd měl svrab?
P: Jaký svrab? Co to tady zase meleš?
H: Já jsem to věděl, že jsem měl jít raději na ten strom.
V: Svrab? A není to nakažlivé?
Š: To víš že je to nakažlivé, to nevymítíš ani hašeným vápnem.
V: Tak proto mě tehdy nechali měsíc ležet v prázdném chlévě.
P: Počkej, to se musí vysvětlit. Kdo ti říkal, že ten medvěd má svrab?
B: Ale nikdo. Jenom že tady ten zápach mi byl takový povědomý.
P: Ale to si tady jenom Vilém zouval boty.
V: Já jsem tady předváděl modifikovanou metodu.
H: A my jsme to málem odnesli životem.
J: Tak už toho nechte a raději spěte, ať jsme ráno čilí.
J: Moment, Viléme, a vyléčil jsi se vůbec z toho?
V: Asi ano. Doktor říkal, že už je to dobré, že už mohu spávat i s prasaty.
J: Tak to jsem si oddechl.
 
P: To byla noc. Tak jako dnes, jsem se snad ještě na ráno nikdy netěšil.
J: Tak vstávejte. Už jsem obhlédl okolí. Tam bylo dalších pět chýší prázdných. Všechny pro nás.
P: To snad není pravda. A my jsme spali všichni namačkaní v jedné a ještě po medvědovi.
V: Ale počítat umějí dobře.
P: Na rozdíl od tebe.
J: A kde je vůbec Břečka?
P: Nevím, ale řekl bych, že obírá prase u ohně.
V: Neobírá, vidím ho, jak jde sem.
B: Pánové, hrůza, až vám řeknu co se mi stalo, tak tomu nebudete věřit.
P: Ale budeme. Na snídani sežrals všechny prasata co měli a ještě máš hlad.
B: To ne, i když s jídlem to souvisí.
P: Já se bojím, že všechno co se tobě přihodí, souvisí s jídlem.
B: V noci jsem náhle dostal hlad a tak jsem šel k ohni něco sezobnout. Hodil jsem do sebe jenom tak narychlo dvě kýty a šel jsem spát. Spánek probíhal klidně, ale to probuzení. Probudil jsem se totiž v úplně jiné chýši, navíc vedle medvěda.
P: Chudák medvěd, ten z toho musel dostat větší šok než ty.
J: Náhodou jsem toho medvěda viděl. Seděl vedle chýše a smutně se díval do prázdného sudu od medu.
B: To může mít souvislost se sladkou chutí v mých ústech.
J: Snad jsi to nebyl ty, kdo mu ho snědl.
B: Už to asi tak bude. To víš, ve spánku se člověk neovládá.
P: Natožpak zvíře. Já se bojím, že jak jde o jídlo, tak se neovládáš ani když jsi vzhůru.
J: Tak to opravdu chudák medvěd. A jak se tak na nás dívám, doufám že ty blechy jsme chytli my od něj a ne on od nás.
J: No a teď již bysme měli začít něco dělat.
V: Moment, snad tady nebudeme pracovat?
J: No, na druhou stranu máš pravdu. Když nebudeme nic dělat, tak se ten svět nezboří.
P: Když se nezbořil doteď.
V: Jo, já se bojím, že až se jednou svět zboří, tak to bude právě kvůli tomu, že někdo něco dělal.
P: Podívej na něj jak tu filosofuje. To by člověk zrovna od něj nečekal.
H: Doufám, že to bylo jen takové chvilkové pomatení smyslů. Poslouchat ty hovadiny dvakrát častěji než doposud, to bych asi nevydržel.
P: Ty nám do toho nemluv a raději si sežeň boty, já tě na zádech nosit nebudu.
H: Já už nápad mám.
P: To se tedy divím.
H: Já si počkám na vhodnou chvíli a potom za ně vyměním Břečkovi jídlo.
P: No to ať tě ani nenapadne. Kdo potom bude Břečku nosit?
H: Jo, to já nevím. Tož už není moje starost.
P: No Břečku bys v tom případě nosil ty.
H: Tak to raději zůstanu bos.
 
J: Tak už jsme tu týden.
P: Jak ten čas letí.
J: Takže bychom si mohli říci, co se tady za ten týden stalo.
H: Já bohužel stále nemám boty.
P: Začali jsme divochy učit mluvit česky.
H: No, to tedy bude pro ně hodně užitečné.
J: Ty buď zticha. Ty ses tedy vyznamenal. Víte co těm divochům říkal? Žeprý ať si dávají pozor na zlato, že je mezi námi husita. Ještě, že tomu nikdo nerozuměl.
H: No právě, to se to bude krást, co?
P: No nevím, kdo tady prvně chtěl ty chudáky okrást.
H: Akorát jsem je chtěl naučit obchodovat, ale po tom maléru s botama jsem zjistil, že to asi nebude potřeba.
P: Ty bys je chtěl učit obchodovat? To by tady ty obchody pěkně vypadaly.
J: Tak už toho nechte. Jaké máte další poznatky?
V: Já jsem zjistil, že divoši si opatřují potravu tak, že loví v tlupách.
P: Jo, dokonce vytvořili jednu tlupu, která loví výhradně pro Břečku.
H: To je neuvěřitelné, co ten člověk všechno sní. Já se divím, že se nám vůbec podařilo doplout až sem.
P: Však jsme měli na mále.
B: Co proti mě furt máte? Jídla je tu dost, tak proč bych se nemohl pořádně najíst?
P: To máš pravdu, ale za chvíli ta divoká prasata už nebudou stíhat dorůstat a může tak klidně dojít k jejich vyhubení.
Š: Kdyby jenom prasata. Ještě před třemi dny tady pobíhalo tolik krocanů, teď tu nevidím ani jednoho.
B: Mohu snad za to, že mi tak chutnají?
J: A toho medvěda už jsem tady také dlouho neviděl.
B: Tak to ne pánové, prasta a krocany, to uznávám, ale toho medvěda na mě nehodíte. To nebyla má práce.
P: No nemůžeš se divit, že podezříváme tebe, poté co ti sežral ten koš malin.
B: To už se vyjasnilo. Vzpomněl jsem si, že jsem ho snědl já. To víte, najednou byly pryč, ani jsem nevěděl jak.
P: Tebe taky poslat pro něco do lesa, tak nedoneseš nic, akorát bude široko daleko všechno oškubáno.
P: Podívejte na něj. Jemu se dýmí z huby. Co to tam zase provádíš?
V: Jo, málem bych zapomněl. Naučil jsem se kouřit.
P: Kouřit? A k čemu je to dobré?
V: No to je právě dobré. Jsou v tom nějaké suché listy, říkají tomu tabák, nebo tak nějak.
P: No vlastně by to nemuselo být špatné. Naučíme Břečku kouřit a až nebude co jíst, tak si dáme uzenou skopovou hlavu.
Po dvou letech
P: Pánové, hrůza!
J: No, co se ti tak hrozného přihodilo?
P: To mi ani nebudeš věřit.
J: Ale jo, jenom řekni, co tě zas vyděsilo.
P: Vylezu z chýše a hned z vedlější vyleze divoch a říká: "Shones guttes Morgen".
H: No to snad ne! Tak jsem ho učil zdravit?
J: No podívejme se na to. Hynek, já jsem to věděl, že je mezi námi zrádce.
H: Jaký zrádce?
J: Jaký zrádce? Ty vlastně ani nejsi zrádce, ty jsi Němec. Tebe na mě poslal Schwartzwald, že je to pravda?
H: No, tak tady už je to stejně jedno. Jednou to stejně prasknout muselo.
J: Mně už se zdál předtím nějaký podezřelý. Jednou vám přepadl spícího pocestného, shodou okolností jsem to byl já a tak jsme se vlastně poznali, v krmelci a žádal po něm poplatek za nocleh tvrdě, že je to jeho krmelec. Ale to jsem myslel, že je to jenom takový podvodníček a on je to zatím Němec. A to měl v sobě ještě tolik drzosti, že si pobrukoval Pochod Švábů.
V: Pánové, ti divoši už umí lépe mluvit česky, než já.
J: Ale podívejme se a co ti pěkného řekli?
V: "Ideme na polovačku". Ale co to polovačka je, to tedy nevím.
J: Štúre, to ty?
Š: Přiznávám, ale to víš, my jsme tam utiskovaní těma Uhrama, tak jsem je chtěl za celý náš národ předčít.
P: Abysme tu za chvíli nemuseli dělat obrození.
J: Pánové, jdeme odtud, nebo to tady bude úplný Babylon.
V: A co je to Babylon?
P: Jak rád bych někdy byl v tvé kůži, ty jsi tady snad jediný, co nic nechápe.
J: A bojím se, že za chvíli bysme nechápali nikdo, proto budeme muset jednoho dne a nebude to za dlouho, odtud odplout.
P: No dobře tedy. Teď mě napadá, než odsud odplujeme, my jsme tady ten ostrov vůbec nepojmenovali. Já si myslím, že jako kapitán by jsi mu měl dát jméno.
J: No dobrá, pokud se mnou souhlasíte, dám mu tedy jméno Amerika.
P: To je divné jméno. Jak tě to vůbec napadlo?
J: To je jméno mé ženy. Kdyby se dozvěděla, že jsem něco objevil a nepojmenoval to po ní, tak mě zabije.
P: To je trochu neobvyklé jméno. Abych se přiznal, ještě jsem jej nikdy neslyšel.
J: Ono také není české. Její rodiče jí tak nazvali podle jednoho výrazu, který v jazyku jistého kmene znamená "divá žena". To jsem se bohužel dozvěděl až po svatbě.
P: To je zajímavé. Jak je to vůbec napadlo ji takhle pojmenovat?
J: No tak já už s ní žiji hezkou řádku let a mohu tě ujistit, že se jim vůbec nedivím. Asi její rod má zálibu v podobném pojmenovávání svých potomků, třeba její matka se jmenuje Semetrika.
P: To ti tedy vůbec nezávidím.
J: Ona skutečnost, že utíkám před pronásledovateli, kteří požadují navrácení peněz, je vlastně jenom jeden ze dvou důvodů. Ale začíná se mi stýskat a rád bych se vrátil domů.
P: Mně také.
H: Pánové, zásadně nesouhlasím s tímto názvem. Já navrhuji, aby se to celé tady jmenovalo Hilda Gertruda.
P: Ty mlč, ty už jsi tu udělal škody dost.
H: Takže vy se mnou nesouhlasíte? A to jsem to ještě schválně, abyste neřekli, trochu počeštil. Klidně se to mohlo jmenovat Hilde Gertrude. No ale jak chcete, však ono se uvidí, jak se nakonec tento ostrov bude jmenovat. Já si osobně myslím, že se ten váš divný název nikdy neujme.
P: Kam jde?
J: Asi se urazil, já jdu za ním, aby neprovedl nějakou hloupost.
V: Dobré ráno divochu, jak ses vyspal?
D: Dobré ráno bledá tváře.
P: Já jsem mu už kolikrát říkal, že mu z toho věčného kouření bude špatně a už je to tady.
 
J: Co to tady děláš? Chceš jim zapálit les, nebo co?
H: No o to se právě usilovně snažím.
J: To je tedy pěkné, tak ty se jim nakonec za jejich pohostinnost odvděčíš tím, že jim zapálíš les.
H: No právě, chci, aby měli na nás památku.
J: Typický Němec. Na vás má památku kus Evropy, ale že by z toho měl někdo radost, to moc nevypadá.
H: No však v Čechách, a nejen tam, mají na vás husity taky památku. Ale já nezůstanu na rozdíl od vás jenom u vypálení. Až to shoří, tak tady vysázím statné duby a divoši budou mít radost. Nemusí vědět, že jsem to také zapálil.
J: To jste celí vy, vypálit, nasadit své duby a očekávat vděčnost. A i kdyby, kde ty duby vezmeš?
H: Vzal jsem je tajně s sebou, jsou na lodi.
J: Vy Němci také myslíte na vše. Ale abys neřekl, že my Češi nejsme velkorysí, tak si ty duby tady vysaď, ale toho lesa se ani nedotkneš. Vysadíš je tam, kde bude prostě místo. Co tě to napadlo?, vždyť by od toho mohla chytnout i osada.
H: Ty víš, že jsem to nemyslel zle.
J: Já vím, vy Němci to vždycky myslíte jen dobře.
H: Tak já si utíkám pro ty žaludy.
J: Jenom, aby tam byly.
H: Proč by tam nebyly, žaludy se z lodi jen tak vevypaří, zvlášť když jsou dobře ukryty.
 
H: Břečko! Kde jsou žaludy?
B: Myslíš takové ty jak mají chuť jak bukvice?
H: Jak mám vědět jakou mají chuť? Jsem snad prase, nebo co?
B: No tak ty jsem snědl. Ale abych řekl pravdu, moc jsem si nepochutnal. Možná mohly být upražené.
H: Já si asi brzo upražím tebe! Ty nebyly na jídlo, ty jsem chtěl vysadit.
B: Tak proč jsi to něřekl předem?
H: To víš, já ti to řeknu a akorát je sežereš.
J: No tak už mu to nezazlívej. Na lodi už v onu kritickou dobu nebylo stejně co k snědku a dříve, nebo později na ně muselo stejně dojít.
B: Obávám se, že ani nemohlo.
J: Jak to?
B: Já jsem je totiž snědl ještě ve Španělsku.
P: Břečko, teď jsi mi snad poprvé opravdu udělal radost.
B: To jsem rád, že alespoň někdy je můj hlad k užitku.
H: No to je pěkné, vy mu snad za to ještě poděkujete.
P: Břečko, opravdu díky. Je vidět, že jsi pravý vlastenec. Ukázal jsi nám všem, jak se má bojovat proti Němci.
H: Dnes jste to vyhráli, ale počkejte, my vám ještě ukážeme.
P: Stejně by mě zajímalo, jak to, že jsi mu povolil vysázet zde duby. To už to tvé nadšení pro boj proti Němcům tak opadlo?
J: Vůbec neopadlo, ale já jsem všechno tušil a Břečka mě nezklamal.
 
J: Myslím, že vyrazíme.
P: Neměli bysme tady Hynka za všechno co tu udělal nechat?
J: No to v žádném případě. Nemůžeme si dovolit, aby tu napáchal další škody.
P: To je vlastně taky pravda. A proč bereme toho divocha? Pluje snad s námi do Evropy?
J: Ale kdepak, ještě se podíváme po okolí a potřebujeme průvodce.
B: Kapitáne, co kdybych si vzal s sebou medvěda? Když už jsme se tak skamarádili.
J: Obávám se, že toho medvěda bychom měli nechat tady.
P: Samozřejmě, krmit na lodi dva medvědy, to už by bylo příliš.
B: Ale vždyť máme s sebou loď, která veze jenom jídlo.
P: To je sice pravda, ale já se obávám, že s tebou na palubě budeme mít i tak problémy s tím vystačit.
B: A kdo tu loď s jídlem bude vůbec řídit?
P: No ty rozhodně ne.
D: Tak se tedy podíváme tady na ten ostrov.
P: A je vůbec obydlený?
D: Samozřejmě. Žijí tu takoví trochu zvláštní lidé.
H: To bude patrně něco, jako u nás Tábor.
J: Chtěl jsi snad říci "u vás Tábor".
H: No za tím "u vás Tábor", ale věřím, že brzy "u nás Tábor". Ještě ani nevím, na co ho přejmenujeme. Asi to bude buď Taborau, Lager a nebo prostě Neuenzwishenwaldstadt.
P: Vidím, že německá města jsou malebná už svým názvem.
D: Než se s nimi setkáme chtěl bych vás upozornit, že mají sklony ke kanibalismu.
Š: Já už jsem se s kanibaly potkal. V Africe nám sežrali kapitána.
J: A jak jste se dostali zpět domů?
Š: Domů jsme dopluli vpořádku. My jsme vlastně až doma v přístavu zjistili, že nám kapitán chybí. A tak jsme se ptali jeden druhého: "Nevíš kde je kapitán?" Nikdo nevěděl, až jeden, moc toho nikdy nenamluvil, řekl: "Vždyť ho tam přece snědli ti divní lidé."
J: Nechcete se někdo stát dočasně kapitánem?
H: Já si počkám, až ho mít nebudeme. Myslím, že to nebude trvat dlouho.
D: Nemusíš se bát, lidi jedí pouze v případě, že se jim nepodaří nic ulovit a tak jim hrozí, že umřou hlady.
J: Doufám, že jsou to dobří lovci.
 
K2:Tak se nám zase nepodařilo nic ulovit, bohužel.
K: No, co se dá dělat, tak si zase budeme muset vypomoci ze svých zásob.
K2:Mohla by přijít nějaká návštěva, to bychom si zpestřili jídelníček.
K: To je sice pravda, ale na druhou stranu nevím čím to je, návštěvy tady nejsou příliš časté.
 
D: Tak jsme tady. To je náčelník a toto je návštěva z Evropy.
K: Tak u nás pěkně vítejte. Věřím, že se vám tady bude líbit a že odtud budete odcházet spokojeni.
P: No v to mi doufáme.
J: Pánové, všimli jste si? Vždyť on mluví česky.
B: Jé, strýc z Domažlic. Jak si se sem dostal?
K: Ten pán si mě patrně s někým plete.
P: Zcela určitě. Ale jak to, že mluvíš česky?
B: A kde si se tak opálil? A kdo tam teď za tebe řezničí?
J: Nevšímej si ho, raději nám řekni, jak to, že ovládáš češtinu.
K: Dozvěděl jsem se o vašem příjezdu a jelikož jsem se chtěl ukázat kulturně na úrovni, váš jazyk jsem se naučil.
B: A teta Mařka je tu s tebou, nebo jsi ji nechal doma?
P: Dej už pokoj! Tak to je úctyhodné, když přihlédneme k tomu, že jsi vlastně samouk.
B: A co kolena, pořád ji ještě zlobí?
P: Umlč ho!
K: No, za těch devět let se to dá zvládnout.
P: Devět let? Vždyť my jsme zde sotva dva roky.
K: To souhlasí. U nás totiž je jeden váš rok asi pět let.
P: Tak to se vám tady asi rychle střídají roční období.
K: Ne, tím to není. My totiž rádi slavíme. Třeba nový rok tu máme pětkrát častěji než vy. Další výhodou je to, že se tady dožíváme mnohem většího stáří. Mě už kupříkladu táhne na dvoustý rok.
V: Já tomu sice moc nerozumím, o čem je zde nyní řeč, ale vypadáš dost mladý na svůj věk.
P: Když si to přepočítám, tak mně spíše připadá, že si ještě nějaké to století ubral.
K: Ne pánové, bude mi dvěstě, ani o rok víc. To zas bude oslava. Stoly se budou prohýbat pod jídlem. Akorát se toho trochu bojím. Když jsem slavil stovku, tak tady bylo tolik jídla, že jsme se málem vyhubili.
B: A co tady tak obvykle míváte k obědu?
K: To víš, co les dá. Ale když se nám nepodaří nic ulovit, tak se musí někdo obětovat. Jako třeba dnes, lovci přišli s prázdnou. Lovci chodí často s prázdnou.
P: Ale vždyť jak se tak dívám, tak se vám tady srny procházejí jako kdyby byly ochočené. Proč nejíte ty?
K: A to by ti je nebylo líto zabít jenom proto, abys měl co jíst? Vždyť jsou to němé tváře.
P: Já sice oceňuji tvůj kladný přístup ke zvířatům, ale zároveň mě trochu znepokojuje tvůj vztah k lidem.
V: Proč? Vždyť u nás se říká, že ten kdo má rád zvířata, má rád i lidi.
P: To je sice pravda a dokonce se to zde i potvrzuje, ale v trochu jiném smyslu.
J: Já bych ho zas tak neodsuzoval, člověk, který si rozumí se zvířaty nemůže být špatný.
P: Já se bojím, že si se zvířaty rozumí tak dobře jen proto, že je sám tak trochu zvíře.
V: A co vlci, těch se nebojíte? Všiml jsem si, že jich tu máte dost.
K: My máme s vlky takovou dohodu. My nebudeme lovit je a oni nebudou lovit nás. Ale to víte, někdy se stanou taková nedopatření. Jsou to přecejenom jen zvířata. A my jsme zase jen lidi. Ale pokud se už něco takového přihodí, kořist si spravedlivě rozdělíme.
V: Mně to připadlo, jako kdyby tam v tom kotli plavala lidská ruka.
P: A čemu se divíš, vždyť jsme u kanibalů.
K: Ano, zdá se vám to divné, polévku z člověka jste patrně nikdy nejedli.
J: A to zas ano. A mohu říct, že byla celkem dobrá.
K: Ale, to jsem nevěděl, že jste na takové gastronomické kulturní úrovni.
J: Ale to bylo pouze ve stavu nouze. Neměli jsme už co jíst, tak jsme museli přikročit k tomuto krajnímu řešení.
P: Prostě, tady Břečka nás tam zbavil většiny zásob a tak musel jít do kotle.
V: Břečko, vstávej, mluví se tu o tobě.
B: Opravdu? A mluví se o mě alespoň v dobrém?
P: Zatím ano.
K: To je on? To je ten, z kterého jste jedli polévku?
B: Ano, to jsem já.
K: Je vidět že jste teprve začátečníci, když vám utekl z kotle. Ale nic, co se nepodařilo na lodi, tady se podaří určitě.
B: To snad nemyslíš vážně. Já jsem tady jako dobrovolný host a ne jako nedobrovolný chod. Kapitáne, řekni mu něco.
J: To samozřejmě nepřichází v úvahu. Břečku vám do kotle nedáme.
K: Chápu, toho si schováváte na horší časy.
P: To on připravuje horší časy nám.
K: No tak na co čekáte? Šup s ním do kotle.
J: Ne, Břečku nikdo jíst nebude.
B: Děkuji ti, kapitáne.
J: Toho kapitána jsi si zrovna v této společnosti mohl odpustit.
K: Ale proč? Vždyť za to se nemusíš stydět, že jsi kapitán.
J: Když já si na ty tituly zas tak nepotrpím. Takže mě můžeš brát stejně jako kohokoliv z nás.
V: Ano, my si ho jako kapitána moc vážíme. To je dobrý kapitán.
J: Drž hubu, nebo brzo budete bez kapitána.
K: Kdybych řekl ostatním, že jsi kapitán, tak bys tady byl hodně oblíbený.
J: Já vím, jako potrava.
K: Potrava? To snad ne. Ale když se tak dívám na Břečku, ten se mi líbí, to by byla polévka, to by byl ovárek, to by byly jitrničky…
B: Vidíte to? Tak jste slintali tehdy na lodi.
J: Tak už raději poplujeme dále, jak kanibal začne slintat, tak to nevěstí nic dobrého.
K: A nechcete tady zůstat alespoň na oběd?
J: To znám. Na oběd, potom na večeři, potom na snídani a potom nás tady budete žvýkat ještě týden.
K: To trochu přeháníš, ne? Ale nic, přemlouvat vás nebudu, ale není radno plout s prázdným žaludkem.
J: Já se bojím, že i kdybychom se u vás najedli, že by naše žaludky nebyly dlouho plné.
K: Pánové, musím si vám postěžovat. Nevím čím to je, ale lidé od nás nějak utíkají.
P: A to se jim divíš? Mně by se taky moc nechtělo skončit v kotli.
J: A kde vám utíkají?, vždyť toto je přece ostrov.
K: Mohou přece odplout. Ale my je většinou chytneme ještě v lese. Máme na to luky a vlci nám vydatně pomáhají.
P: Kdybyste je nechali v klidu žít, tak přece nebudou mít důvod utíkat. Proč jim vlastně nedáte svobodu?
K: A co je to vlastně ta svoboda?
P: V tomto případě by to bylo, kdyby zdejším lidem nehrozilo, že jednou skončí v kotli. Pak by také neměli důvod odsud utíkat.
K: Ale ta tvoje svoboda nás nenakrmí. Lovit zvěř se nám moc nedaří a my musíme něco jíst.
P: Tak musíte změnit způsob lovu.
K: Když mi to jinak neumíme.
P: Tak požádejte sousedy, ať vám poradí.
D: No my jim poradíme, když nám slíbí, že nás nebudou konzumovat.
K: Ale co bysme vás konzumovali?, když budeme mít dost úlovků.
P: A radím vám, spolupráci začněte co nejdříve, dokud tam ještě žijí normální lidé.
D: Chceš tím snad něco naznačit?
P: Ale ne, ale člověk nikdy neví, co se tady může ještě v budoucnu udát.
K: A to tedy máme úplně přestat jíst lidské maso?
P: No to je přece samozřejmé.
K: A co třeba, když by došlo k nevyhnutelné amputaci končetiny, to taky nesmíme jíst?
P: To bych taky nedoporučoval. Docela živě si totiž zde dovedu představit takové řeči, jako: "ty tvoje ruce už stejně nestojí za nic, co si takhle dát polévku?"
K: Tak my se tedy pokusíme vás poslechnout.
P: Poslechněte nás, časem uvidíte, že to bylo jen ku prospěchu vás všech.
J: Tak se tu mějte hezky, my odplouváme.
P: Zapomněli jsme ten ostrov pojmenovat.
J: To je pravda. Navrhuji, aby se jmenoval po někom z nás.
P: A jelikož by se měl jmenovat po kapitánovi, tak jej nazveme "Jakub".
J: Sice jsem nemyslel sebe, ale když jinak nedáte, tak jej tedy nazvěme "Kuba".
H: Opět s vámi nemohu souhlasit. Pro mě se tento ostrov bude vždycky jmenovat "Siegfried".
 
J: Tak, jsme tu všichni? Je tu Břečka?
B: Jsem tady, co má být?
J: Tak to se mi ulevilo, už jsem se lekl, že jsi na té druhé lodi. Můžeme vyplout.
B: Bohužel. Chtěl jsem tam být, ale nevím čím to je, když jde o jídlo, tak mají ke mně všichni takovou nedůvěru.
J: Tak ty jsi přece vzal toho medvěda s sebou? Co teď s ním tady budeme dělat?
B: Ale vždyť nevidíš, že to není medvěd, ale medvědí kůže?
J: A kdes ji do hromového palcátu vzal?
B: Víš, my jsme byli s medvědem dobří kamarádi a tak, když jsem ho nesměl vzít s sebou, tak aby se mi po něm nestýskalo, vzal jsem si na památku alespoň jeho kůži.
J: Co? Snad jsi ho nezabil?
B: Ale kdepak, to je kůže, na které on spával. To patřilo jeho sokovi, kterého zabil.
J: A proč ho zabil?
B: Oni totiž vedli spor o jedno hnízdo divokých včel. Ani jeden nechtěl ustoupit a tak ho sok nakonec vyzval na souboj.
J: To je stejně zajímavé, ještě jsem neviděl, aby medvěd dal člověku dar.
B: No on mi ho tak úplně nedal. Ten asi musel vyvádět, když zjistil, že je kožich pryč.
J: To jsi tedy pěkný kamarád
B: To tedy jsem, teď už se mu po mně rozhodně stýskat nebude. A navíc, jak se tak dívám, na zimu se bude hodit.
J: Jenom, aby si tě někdo nespletl s medvědem a nezabil tě.
B: Tak toho se nebojím, já se totiž do toho kožichu ani celý nevlezu.
J: Teď, když jsme vypluli, tak mě napadá, kde je kompas?
Š: Všechny kompasy jsme výhodně vyměnili za kokosové ořechy.
J: A podle čeho teď budeme plout? Podle kokosového ořechu?
Š: Já nevím kdo to říkal, že už nám nebudou k ničemu.
J: Ale co teď budeme dělat?
Š: Na co vlastně potřebujeme takové novoty, jako je kompas? Pořádný námořník se přece umí orientovat podle polohy hvězd a Měsíce.
J: A ty to snad umíš?
Š: No neumím, ale jednou se to přece naučit musím.
J: No ale to taky můžeme sjezdit kus světa, než se to naučíš.
P: Aspoň toho víc uvidíme.
J: Jo, tak akorát žraloky zblízka. Počkej, tady něco je. Kompas. Doufejme, že je to ten správný.
 
P: Nejvíc se stejně těším, jak se bude soused divit, jak to, že mi tak přibírá prase. A já mu řeknu: "to víš, kukuřice, to je krmivo". A on mi řekne, abych mu trochu té zázračné plodiny taky dal a já mu řeknu: "vypěstuj si." A on mi řekne: "a jak si ji mám vypěstovat, když ji nemám a ty mi ji nechceš dát" a já mu řeknu: "zapluj si pro ni do Ameriky, jako já."
J: To není od tebe hezké. Nevěděl jsem, že jsi tak lakomý.
P: Já nejsem lakomý, já jenom chci, abych měl nejlepší prasata v širokém okolí. Na co by mi ta celá cesta do Ameriky byla?
J: To se ti ale jednou nemusí vyplatit. Rozhodně by ses ukázal v lepším světle, kdybys dal kukuřici všem a lidé si tě pak za to vážili.
P: Znám lidi, ti si tě váží jenom chvíli. Nakonec řeknou, že to není žádná zásluha, ale povinnost dovést kukuřici a že jsem vlastně tak pro ně nic zvláštního neudělal. Tak budu sice v jejich očích vypadat stejně, ale budu mít aspoň největší prasata.
V: A co je to ta kukuřice? Nejsou to ta žlutá zrníčka?
P: Ano, to je kukuřice.
V: Břečka říkal, že zrníčka byla dobrá, ale mohlo jich být víc.
P: To snad ne. To bylo pro prasata.
V: Tak je vše v pořádku, ne?
P: Ale pro moje prasata.
J: Vidíš to, já jsem říkal, že se ti to nemusí vyplatit. Kdybys byl jen trochu štědřejší.
P: Já se bojím, že i kdybych měl v úmyslu všechnu kukuřici rozdat, Břečka by mi ji stejně sežral.
J: Ale určitě by tě to mrzelo mnohem míň. Já třeba si vezu konopí a už se těším, jak z toho nechám ušít oblečení pro mnoho lidí.
P: To je sice pravda, ale ty máš alespoň jistotu, že ti jej Břečka nesežere, i když u něj člověk nikdy neví.
J: Co to tady tak smrdí? Co to kouříš? To snad už ani není tabák.
V: Tabák už došel a bohužel už dochází i to, co jsem použil jako náhradu. Ale není to tak špatné. Přitom to skoro vypadá jak obyčejná tráva, podívej.
J: Vždyť to je mé konopí.
P: Vidíš to, ani přílišná štědrost není kolikrát na místě.
J: Ale já mu to přeji. Škoda jenom toho oblečení, které z toho mohlo být.
P: Stejně nevím, jestli jsme se měli vracet. Vždyť ti Angličané nás chytí a kdo ví co s námi udělají.
J: Po té dlouhé době už na nás určitě zapomněli.
P: Jenom aby.
 
V: Podívejte, nějaké lodě plují přímo proti nám.
P: A už je to tady, Angličané.
Š: Kdepak, to jsou španělské lodě.
J: Pro jistotu se připravte ke kanónům a kdyby něco, tak střílejte.
P: To by napřed muselo být čím.
J: Vy snad nemáte střelivo, nebo co?
P: Kdyby jenom střelivo, my jsme tam nechali i kanóny.
J: To je tedy pěkné.
P: Jedna loď pluje přímo k nám. Co teď kapitáne?
J: Ať pluje, třeba nám něco chtějí.
V: Udělat?
K: Dobrý den, odkud plujete?
P: Z Ameriky.
K: Kde to je? To neznám.
P: Ale to je takový ostrov tam daleko na západě.
K: Aha, tak tam právě pluji i já.
P: A co tam budeš dělat?
K: Hledám západní cestu do Indie.
J: Řekni nám, co říká.
P: Ale říká, že hledá západní cestu do Indie. Asi chce obeplout Zemi.
V: Hahaha, vždyť Země je přece placatá. Jak to chce dokázat?
P: No ještě, že mu nerozumí. A s takovým člověkem jsem byl tak dlouho na moři.
K: Čemu se směje? Něco se mu nezdá na mém plánu obeplout Zemi?
P: Ale nic. Jenom říká… že je to směšné, hlavně když si uvědomíme, jaký poloměr Země má.
K: Vidím, že máš na palubě vynikající odborníky. To se to potom po moři pluje, co?
J: Co říkal?
P: Žeprý máme plnou loď odborníků.
Š: Ten už mě asi někde musel potkat.
P: A jaká je situace ve Španělsku? Je vůbec bezpečné se tam vylodit? Byli jsme tam naposled před třemi lety.
K: Španělsko je poměrně bezpečné. Akorát se trochu napnuly vztahy s Anglií. Asi tak před třemi lety jim někdo potopil loď a oni tvrdí, že to byli Španělé. Už to vypadalo na válku, ale nakonec se to nějak urovnalo. Napětí však přetrvává a lidé se obávají, že se válce s Anglií stejně nevyhneme.
J: Co říkal? Tak překládej.
P: Říkal, že jsme jim zadělali na válku.
J: Tak oni už vědí, že jsme to byli my?
P: Naštěstí ne.
J: Tak co tak křičíš? Co kdyby ti někdo rozuměl.
K: Tak my poplujeme dále.
P: Tak šťastnou plavbu. A pozor, v cestě vám stojí velký ostrov.
K: Co to může být za ostrov? Byla by to asi velká náhoda, kdybychom ho neminuli.
 
P: Myslím, že už nemůžeme být od Španělska moc daleko.
V: Už se těším, jak budu krčmáři vyprávět, co jsme všechno zažili.
P: Ty chceš jít do té hospody?
V: A proč ne?
P: To mu přece nemůžeš udělat, za všechno to, co pro tebe udělal.
V: No právě, víš jakou bude mít radost až mne opět uvidí?
P: Aby si se nedivil.
V: Proč bych se divil? Určitě se mu po mně stýská. Když jsem odcházel, tak měl slzy na krajíčku.
P: Jenomže to byly slzy štěstí. Já myslím, že už ani nedoufal, že se dožije toho, že mu tu útratu zaplatíš.
V: A i kdyby, přece máme dost zlata, máme čím zaplatit.
P: To je vlastně pravda. Zlato je naštěstí jedna z mála věcí, které se nedají jíst.
B: No to by jsi se divil.
P: Snad jsi nám ho nesežral?
B: To ne. Zjistil jsem totiž, že je těžko stravitelné a tak jsem ho ze svého jídelníčku vyškrtl.
J: Vy máte ale starosti. Já se bojím, že my budeme rádi, když se vůbec do Španělska trefíme, natožpak abychom se vylodili na tom samém místě odkud jsme vypluli.
Š: Ty ale zapomínáš, že jsem tady já. To mi tak málo důvěřuješ? Takovému zkušenému námořníkovi?
J: No však uvidíme co umíš.
H: No tak to já už se vidím v Africe.
J: Jenom tam ne. Já osobně ti budu hodně zavázán, když se trefíš kdekoliv mezi Afriku a Anglii.
Š: Pánové, nechtěl jsem vám to říkat a taky jsem vám to na začátku neřekl, abyste záhy neztratili důvěru v mé navigační schopnosti, ale teď, když to Hynek nakousl, tak vám to musím říct.
H: Aby se z něj ještě nakonec nevyklubala suchozemská krysa.
Š: Jednou jsme vyplouvali z Francie a měli jsme namířeno do Anglie. Na tom se nedalo nic pokazit a tak mi kapitán svěřil řízení lodi a odebral se do podpalubí. Smůla mě provázela už od začátku. Na palubě byl nějaký Bodach Glas, Angličan, nebo Skot, už nevím, a toho jsme měli právě do Anglie vzít i s jeho zbožím... Teď mě napadá, nemáš náhodou anglické předky?
V: Ani nevím, asi ne. Proč se ptáš?
Š: To brzy pochopíš.
P: Vidím, že jsi optimista.
Š: A tak, aby řeč nestála, řekl jsem mu, že Bodach je takové divné jméno, že mu budu říkat Vilém. Nato on proti mě hned vytasil meč. Řekl jsem si, že nyní mám jedinečnou možnost ukázat své šermířské schopnosti, na druhou stranu jsem si uvědomil, že určitě došlo k nedorozumění a že nemá cenu kvůli tomu marnit život. Nechal jsem si tedy nejprve vše vysvětlit aby se posléze ukázalo, že se přeslechl a že slyšel "vilen", což znamená "ničema". Nakonec jsme se tak zkamarádili, že jsme si ani nevšimli, že neplujeme do Anglie, ale do Afriky.
J: Ale vždyť to byste museli obeplout celé Španělsko, včetně Portugalska.
Š: To je pravda, sám se tomu divím jak se to mohlo stát, ale stalo se. Když jsme se blížili ke břehu, zdál se mi Bodach celý nesvůj. Bylo to tím, že to tam vůbec nepoznával. Přestože byli Afričané alespoň zezačátku velmi přátelští, ani Bodach, ani překvapený kapitán nedávali svou radost nad místem vylodění moc najevo, spíše naopak.
J: Já doufám, že do třetice se v blízké budoucnosti v Africe nevylodíš.
Š: Do jaké třetice? Vždyť já jsem tam byl jen jednou.
J: No přece jsi tam ještě byl, když vám tam sežrali kapitána.
Š: No vždyť to byla ta samá plavba. Právě to bylo dovršení vší smůly, že aniž by kapitán vůbec zamýšlel plavbu do Afriky, sežrali ho tam kanibalové. Právě když jsme pluli nazpět, tak jsem si myslel, že je tak rozhněvaný, že ani nevychází ze své kabiny. Jaké potom bylo naše překvapení, když jsme ho tam nenašli.
J: To musela být ale opravdu smůla, sežrali vám člověka a hned kapitána.
Š: No tak já jsem se pak o tomto jednou bavil s námořníky a ti mi tvrdili, že někteří ti kanibalové už jsou tak zmlsaní, že jedí jenom vyšší důstojníky.
P: Pánové, já nevěřím svým očím! Pevnina a dokonce se mi zdá, že je to to místo, odkud jsme vypluli.
Š: No vida a jsme tam. Já jsem vám říkal, že vaše kormidlo je v těch správných rukou. To bych zvládl i se zavázanýma očima. Pánové, řekněte si místo kdekoliv na Zemi a já se vám tam vylodím, ale samozřejmě tam kde jsem ještě nebyl.
P: Já vím o jednom místě, kde by jsi to mohl zvládnout. Mořské dno.
Š: Tak to tě zklamu, protože tam už jsem byl, dokonce několikrát.
J: Jak tě tak poslouchám, mně bude úplně stačit, když tu loď do konce plavby neztroskotáš.
 
J: Není toto ta hospoda, kde jsme se tehdy sešli?
V: To místo by odpovídalo, ale jinak zvenku si ji moc nepamatuji. Zato uvnitř znám každý kout, každičké místečko pod každičkým stolem.
P: Mně se teda zdá, jako by to ani nebyla ona. Rozhodně by musela projít mnohými změnami.
V: Tady uvnitř je taky nějaká celá jiná.
B: Já bych řekl, že to ani není ten krčmář, co tady tehdy byl.
P: Já se ho zeptám.
P: Krčmáři, naposledy jsme tu byli asi před třemi roky a nepoznáváme tuto hospodu a tebe taky ne. Co se tady stalo? Ty jsi tady nový krčmář?
ZK: Ale kdepak, já tady krčmáře jenom zastupuji. Tato hospoda patří tomu samému krčmáři, kterého jsi zde patrně tehdy viděl. A co víc, nejenom tato, má jich celkem dvacet, takže uznáš, že nemůže být ve všech najednou.
P: A jaká to šťastná událost ho potkala, že si tak polepšil?
ZK: Nic moc o tom nevím, ale zmiňoval se mi, že poté, co ho opustil jistý host, shodou okolností už tomu budou tři roky, a on nemusel krýt škody jím způsobené, najednou zjistil, že se mu nějak dobře daří a že si může dovolit otevřít další hospodu. A tak se pomalu rozrůstal a výsledkem je, že je dnes jedním z nejbohatších krčmářů ve Španělsku.
P: A to ještě neví, že v onen kritický den byl na pokraji záhuby.
ZK: Ty snad o tom něco víš?
P: Ani ne, jenom jsem tak něco zaslechl.
J: Tak co říkal?
P: Tak jsme tady správně, náš krčmář má dalších devatenáct hospod a toto je jeho zástupce.
V: Tak mě teď napadá, kdybych tehdy s vámi neodešel, tak jsem teď mohl být jeho zástupcem tady já.
P: Na to ti raději ani neodpovím.
B: A já vím proč. Protože bych mohl jím klidně být já.
J: Teď se ale zamysleme co dál.
V: Mě už něco napadlo.
P: No tak povídej, jsem zvědav.
H: To já teda také.
V: Já bych tu několik dní posečkal, vydechl si po namáhavé cestě a potom bych se rozmyslel co dál.
P: A dopadlo by to zas jak minule - zůstal bys tu krčmáři na krku.
J: Má pravdu. Pokud ti na něm jenom trochu záleží, tak ho o to štěstí nepřipravíš. Já bych navrhoval, abychom se vrátili zpět domů - do Čech.
B: Mně už se taky po domovu stýská, ale na druhou stranu, pánové, víte proč jsem tady. Z mého návratu tam u nás doma asi nebudou mít dvakrát radost.
P: I na to jsem pamatoval. Víš, když jsme byli u těch divochů, tak už to jednu chvíli vypadalo, že se nevyhneme hladomoru. Naštěstí divoši řešení měli. Do potravy jsme ti dávali rozemleté listí jedné rostliny, které potlačuje pocit hladu. Stejně se divím, že ti nebylo nápadné, že tvá spotřeba potravy klesla až na úroveň šesti dospělých lidí.
B: No to jsem si všiml, že toho nějak míň sním, ale to jsem dával za příčinu přechodnému nechutenství. A máme toho listí dost?
P: Listy by ti stejně jednou došly. Naštěstí máme semínka té rostliny, takže si ji můžeš doma pěstovat. Doufejme, že je po cestě nesníš, jak je tvým neblahým zvykem.
J: Tak Břečku by jsme měli. Doufám, že ostatní nemáte žádné problémy s návratem domů.
Š: Já s vámi nepůjdu. Zaslechl jsem, že hledají zkušeného námořníka, tak se dám k nim. Říkal jsem vám, že jsem doma na moři. Až jednou bude v Čechách moře, a já věřím, že to nebude dlouho trvat, tak vás třeba navštívím.
V: Teď mě napadá, vždyť ty jsi Čech a tady jsi cizinec.
P: No to máš pravdu a co má být?
V: Já jsem ti říkal, že až trochu vystřízlivím, tak to možná pochopím. A už je to tady.
P: To jsem ale netušil, že ti to bude trvat tři roky.
KONEC
19.6.2002
Úvodní přednáška 1. část 2. část
Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce |  První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec |  O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách |  Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. |  Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? |  Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. |  Cimrman také psal pohádky. |  Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. |  Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. |  Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. |  Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). |  Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. |  O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. |  Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. |  A jaký byl detektiv? |  Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. |  Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. |  Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. |  Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. |  O tom, jak a proč vznikl komiks. |  Jára se zabýval také archeologií. |  Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.