Cimrmanovy akční divadelní hry

O divadelních hrách Járy Cimrmana toho stále víme velmi málo. Jediné co můžeme zaručit je skutečnost, že Shakespeare bledne v hrobě závistí. Zde se zaměříme na možná slepou uličku Cimrmanovy dramatické tvorby, na druhou stranu však je třeba dodat, že právě tento žánr se stal v oblasti filmu překvapivě jedním z nejoblíbenějších a tedy i nejvýnosnějších. A právě finanční důvody jej dovedly k tomuto skoro až zoufalému kroku.

Cimrman je známý svými intelektuálními hrami, které sice měly vysokou sdělovací a morální hodnotu, ale pouze pro ty diváky, kteří ji pochopili. Když pak v případě detektivní hry přidal zápletku, divák se již úplně přestal orientovat. Právě detektivní divadelní hry byly překvapivě často reprízované, neboť ješitná část obecenstva si nemohla připustit, že by byla tak omezena, že by děj a hlavně rozuzlení nepochopila a tak chtěla dostat ještě další šanci. Zmateni však nebyli jenom diváci. Jeden z Cimrmanova, ne zrovna obsáhlého, souboru dal Mistrovi výpověď poté, co po osmé repríze pochopil, že právě on ztvárňuje roli vraha. Tak, jak postupně ztráceli trpělivost diváci, ztráceli trpělivost i herci a hrozilo, že se Járův ochotnický divadelní spolek rozpadne.

Když Jára pochopil, co je příčinou neúspěchu jeho divadelních her, zavedl opatření, jehož originalita byla hodna jen osoby, jejíž jméno se honosilo přídomkem "da". Nechal každého diváka před vstupem do hlediště otestovat na IQ. K měření IQ používal svůj vynález, vyvinutý k tomuto účelu, který nazval "Cimrmanův inteligenční qocientometr". Tento přístroj nejprve otestoval na sobě. Zpočátku myslel, že ještě není tak úplně přesný, neboť mu ukázal 220 (nevyloučil ani možnost, že přístroj místo IQ měří napětí v jeho soukromé elektrorozvodné síti). A tak jej posléze otestoval na pekařovu synku Pepíkovi, aby naměřil 52. Spokojeně pak usoudil, že přístroj sice trochu přehání, ale nebude to až tak moc, neboť Pepík byl známý tím, že už ve dvaceti se naučil skoro plynule mluvit, jíst vlasníma rukama a byl pevně odhodlán se v příštích deseti letech naučit jíst příborem. Zda se mu to podařilo, Cimrmanovy zápisky neuvádějí, ikdyž možnou spojitost může mít jedna z Cimrmanových odborných lékařských pojednání : "Kterak vidličku z pacientova jazyka bezbolestě vyjmouti".

Divák který výše uvedeným testem neprošel se musel vrátit domů, neboť hrozilo, že by během představení, nebo po něm mohl dělat problémy, v tom lepším případě by se nudil. Samozřejmě, že ani tato zkouška se neobešla bez komplikací a proto u těch, kteří nevyhověli, těm méně odbytným dokonce vracel vstupné a ty neodbytné nakonec vpustil s připomenutím, že je varoval. Jak se nakonec ukázalo, právě těm neodbytným mohl Cimman děkovat, neboť nebýt jich, neměl by pro koho hrát. Samozřejmě, našlo se pár jedinců, kteří testem prošli, ale ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Velkým překvapením pak bylo, že mezi špičku tamnější inteligence pronikl místní kovář Křen, který ale jak se zanedlouho ukázalo, zmátl Járův přístroj silně zmagnetovanou podkovou ukrytou v čepici. Byl prozrazen již před představením, neboť věšák na kabáty, nevědomky přichycen na jeho hlavě byl prostě nepřehlédnutelný. Marně se kovář snažil vysvětlit, že se jedná o řád cechu kovářského. Snaha kováře Křena se stůj co stůj dostat na právě toto představení byla pochopitelná, neboť název Cimrmanovy nové divadelní hry "Smrt ve výhni, aneb kovadlina stále mlčí", nasvědčoval, že děj se bude odehrávat v prostředí kovárny. Kovář nakonec nejenže nebyl vykázán, ba naopak si zahrál jednu z hlavních rolí - kováře, neboť herec, který tuto roli měl hrát náhle onemocněl zánětem spojivek a popáleninou druhého stupně. (Zde vidíme autorovu snahu o co největší hercovo splynutí s prostředím, ve kterém se děj odehrává.) O tom, jak si kovář Křen coby herec vedl, nám naznačuje reakce autora hry těsně po představení: "to jsem opravdu nečekal, jak rasantně může taková, byť silně zmagnetovaná, podkova ovlivnit výsledky měření". Kovář byl ještě navíc silně nahluchlý (patrně od každodenního bušení do kovadliny), takže zatímco hlasu stále hlasitější nápovědy už rozuměli všichni v hledišti, on ne. A tak se stalo, že se spontání obecenstvo samo ujalo funkce nápovědy. Cimrman pak tento jev v jedné ze svých prací o divadelnictví nazval: "Sekundární nápověda". Bohužel, našli se i zlomyslní jedinci, kteří napovídali i to, co v divadelní hře vůbec nemělo být a tak, když jeden z nich poradil kováři, aby udeřil detektiva, ten ochotně poslechl. Cimrmanův názor na představení již známe, zato obecenstvo toto představení právě díky nečekané inzultaci hlavní postavy označilo za nejlepší, ba dokonce za kulturní událost roku a dožadovalo se reprízy. O tom, jakou měl kovář ránu vypovídá fakt, že najednou přestal být o, až dosud atraktivní, roli detektiva zájem.

O roli detektiva byl zájem mizivý, zato o představení byl zájem obrovský. Cimrman si uvědomil, že nějaká ta rána představení (na rozdíl od herců) neuškodí, zato notně přispěje k návštěvnosti a tedy i ke zlepšení finanční situace chátrajícího divadelního spolku. Jára tedy začal do svých celkem poklidných intelektuálních her vkládat, dnes bychom řekli akční, pasáže, které měly nadchnout diváka. Objevil se tu však vážný problém. Většinou právě v těchto pasážích her docházelo k největším výskytům zranění herců a jelikož spolek byl stále náročnějším publikem nucen přidat na tvrdosti, nejednou bylo představení přerušeno. Cimrman si byl vědom, že takovéto neplánované přestávky musí obecenstvu odůvodnit a tak po několika představeních již pravidelnou ošetřovací vsuvku nazval: "Přednáška o první pomoci". Zde názorně na postiženém herci v průběhu jeho ošetřování obecenstvu objasnil, jak se obvazuje hlava, nebo postupuje při vykloubení ramena, prstu, chodidla, jak se zastavuje krvácení z nosu, obvazuje pokousané koleno a dokonce, jak se znehybňuje zlomenina. Diváci to vesměs přijali jako plánovanou součást celého představení a nešetřili obdivem herce, který se obětoval, aby celá přednáška byla co nejnázornější a tak je určitě jednoho dne překvapila otázka, která dříve, nebo později musela být vyřčena z úst zoufalého Cimrmana: "Jest v obecenstvu lékař?". V obecenstvu bylo hned několik lékařů, neboť ti si právě na Járova představení chodili osvojovat nové lékařské praktiky a postupy. Jeden z nich, který usoudil, že je věc opravdu vážná, vstoupil na jeviště a po kratší operaci pacienta přivedl k vědomí a postaral se o jeho hospitalizaci v nedaleké nemocnici. Je zajímavé, že právě onen lékař nenavštěvoval Mistrova představení z důvodu prohloubení znalostí v oblasti medicíny, ale proto, aby nabyl informací, jak se účinně bránit manželce při četných roztržkách doma. Sám se pak svěřil Cimrmanovi slovy: "Děkuji vám mistře, až při vašich představeních jsem se dozvěděl, kolika způsoby lze přemoci a umlčeti protivníka. Ve své lékařské praxi to pravda tak moc nevyužiji, zato ve svém soukromém životě ano." Cimrman zareagoval na tuto poklonu pohotově: "A neměla by vaše žena zájem u nás hrát?" "Což o to, zájem by určitě byl, ale bojím se, že by vaši herci byli chudáci. Ona je takový výřečnější typ." "Ale to je pro divadlo spíše výhoda." "Ano, to zajisté, ale pouze tehdy, pokud se z konverzační hry nestane monolog." "No konečně, bojím se, že tomuto se stejně nevyhneme, neboť zájem mezi herci je stále menší. Tvrdí, že hrát něco, co sami nechápou, ještě není tak strašné, ale pokud se mají mezi sebou rvát a nikdo neví proč, to už je na ně příliš." "No to je celkem pochopitelné, ikdyž znám takovou skupinku lidí, kteří se rvou mezi sebou zcela dobrovolně a když jsem se zeptal kohokoliv z nich při jeho ošetřování proč, nebyl schopen mi rozumně odpovědět." "Teď mě něco napadlo. Nemohl byste mi říci, kde tuto svéráznou skupinku lidí naleznu?" "Ale samozřejmě že mohl, skoro každý den je můžete vidět v hostinci 'U rajského klidu' v sousední vesnici".

Jára tento hostinec poznal už z dálky, byl to nejméně nápadný podnik, jaký kdy viděl. Když však do něj vstoupil, rázem si připadal, jak kdyby se ocitl o několik století zpět, konkrétně v husitských válkách. Kromě pěstí létalo vzduchem vše, co nebylo nějakým způsobem připevněno k podlaze či stěně. Okna byla zabedněna, stoly a židle z kovu pevně přichyceny k podlaze a výčep připomínal opevněný zákop. Od hostinského se pak o přestávce, které se říkalo "Klid pěstí" a která byla určena k doplnění tekutin a ošetření menších zranění dozvěděl, že původně nezabedněná okna nemělo cenu ani zasklívat a když se blížila zima, bylo potřeba přikročit k tomuto krajnímu řešení. Dřevěné stoly a židle také dlouho neodolávaly náporu bitvy. Dozvěděl se o svérázné skupince hostů, která si velmi často takto krátí dlouhou chvíli a chodí se do tohoto hostince oddávat nezvyklým radovánkám. Na otázku jak to, že hostinský ještě nepřišel za těchto okolností na mizinu, dostal Cimrman překvapivou odpověď. Tito podivní hosté jsou totiž jinak úplně slušní lidé, všechny škody zaplatí do koruny a právě na jejich podnět a za jejich zásadního přispění byl interiér hospody upraven do nynější podoby. Byli to nerozluční kamarádi, pouze trochu výbušní. Když například pracovali na stavbě, porvali se o cihlu. Jindy se zase poprali, když se nemohli shodnout na tím, zda je polední přestávka ve dvanáct, nebo o půl dvanácté. Zda má jeden z nich zlomenou ruku, či jen vykloubenou. Původně byla jen vykloubená. Ale jinak jeden bez druhého ani ránu. A tak se tedy Cimrman zeptal jednoho z této svérázné skupinky, zda by společně nechtěli vystupovat v jeho divadle a zároveň se tak věnovat jejich největšímu koníčku. Dotázaný odvětil, že se musí zeptat ostatních, jinak by dostal pěknou nakládačku. Jára mu na to řekl, že on sám by jí nepohrdl, naštěstí včas zažehnal nebezpečí když pak vysvětlil svým budoucím kolegům, že se domníval, že se jedná o okurku. Parta se tedy rozloučila s hostinským, který následně vyvěsil venku bílý prapor na znamení, že je uvnitř bezpečno a následovala Járu Cimrmana. Během cesty ještě zaslechl slova: "kamarádi, ale jestli je to nějaká bouda, tak uvidí". Cimrmana trochu zamrazilo v zádech, protože se domníval, že je řeč o pražském divadle Bouda a chvíli se obával, že až svým kolegům ukáže své skromné divadlo, tak se mu jeho nápad škaredě vymstí.

Jára byl nakonec velmi mile překvapen. Ještě nestačil ani nové kolegy představit hrstce zbylých ochotníků a posila již se pustila do zkoušení. Důvodem byl spor, zda tento hostinec již navštívili, či ne. Nakonec jej rozsoudil hostinský, když upozornil na rok staré dveře u vchodu a dva zlaté zuby ve svých ústech. Jak se zanedlouho ukázalo, šlo pouze o přestávku, neboť tu byl rázem nový důvod pře - čí pěst se zasloužila o zpestření chrupu pana hostinského. Oba přihlížející pánové si uvědomili, jak rozumné bylo zavčasu odstranit z místa konfliktu všechny předměty. Zde již bohužel hostinský nemohl podat informaci, která by jednoznačně určila onoho provinilce a tak vše nakonec vyřešil pohled na hodiny jednoho z aktérů bitky, jenž byl nedobrovolně položen na podlahu. Svým kamarádům oznámil, že už nadešel čas se odebrát domů a tak se tito svérázní přátelé rozloučili jak s Cimrmanem, tak s hostinským, který po jejich odchodu vrátil na stěny obrazy a lovecké trofeje. "Tak pane hostinský, co jim říkáte? Jsou to ale ranaři, co?" "To ano a proto taky jistě pochopíte mé obavy." "Ale vždyť jak vidíte sám, když odklidíte všechny předměty, které by mohly přijít k úrazu, případně někoho zranit, je vše v pořádku." "Vše v pořádku? A co tady ta díra ve zdi?" Cimrman s obdivem prozkoumal porušenou stěnu a pak řekl: "To víte, když se kácí les, létají třísky." "No jo, kdyby třísky, ale tady létá omítka." "Nebojte, i třísek se dočkáte." "No tak to pozor pane Cimrman. Jestli tady budou létat třísky, tak tu poteče i krev." "To je dost možné, jsou to tvrdí hoši." "Ne jejich, ale vaše." "Ale nač ta silná slova? Víte přeci moc dobře, že na tom neproděláte." "No jak jsem je viděl, tak se začínám hodně obávat." "Ale vždyť tu máte mě, jsem přeci pro vás dostatečnou zárukou úspěchu." "No to tedy ano; když si vzpomenu, jak ten myslivec mi tady rozbil lustr ze vzteku, že nepochopil děj té vaší hry ‚Na čekané na pytláka'". "Za to si ale můžete vy sám. Měl jste mě poslechnout, když jsem vám radil, abyste myslivce nepouštěl se střelnou zbraní do hostince. Teď herci odmítají hru reprízovat, jedině že bych jim dal zhotovit neprůstřelné vesty." "Tak to jsem sám rád, že ten kus nebudete opakovat." "No tak to jste na velkém omylu, už mám dvě vesty hotové." "A nechcete jednu zhotovit i pro mě?" "No pokud budete točit takové pivo jako doposud, tak budete brzy potřebovat i přilbu." "Zatím si nikdo na kvalitu piva nestěžoval." "To se tedy divím. Onehdy, když pana Žabku bolelo v krku a poslal paní pro pivo, tak mu donesla vodu z rýny a pan Žabka vůbec nic nepoznal. Akorát si stěžoval, že v tom pivu dnes plave nějak moc pulců." "No to víte, pitná voda mi neteče, sítko mám děravé a na nové nemám." "A na další zlaté zuby mít budete?" "No to asi ne, ale mám známého zubaře a ten mi ty co už mám v případě potřeby přemístí dopředu."

Hostinského obavy alespoň částečně rozptýlili sami noví členové Járova spolku, když na příští zkoušku donesli pár cihel, cement a písek a zeď opravili. Bohužel, jak už to bývá, cihla, která jim zbyla brzy proletěla oknem, neboť nikdo nechtěl přiznat, že se zmýlil při odhadu jejich potřebného počtu. Příští zkouška tak byla ve znamení zasklívání okna, jemuž však padly za oběť parohy čtrnácteráka, neboť pánové přinesli málo kytu. A tak příště zas přinesli parohy a hostinský po jejich zhlédnutí neměl tu odvahu říci, že to jsou parohy dvanácteráka a náhradu přijal mlčky. Byla to parta lidí mnoha řemesel, už opravovali skoro všechno - od rozbitých hodinek po zbouraný krb, dokonce ani zahradničení jim nebylo cizí. Navíc se naučili celkem obstojně ošetřovat rány a pana doktora volali jen na složitější případy. Jediné co jim chybělo, byl herecký talent. Cimrman tedy musel vypouštět náročnější pasáže, děj byl čím dál jednodušší a srozumitelnější, neboť nemohl riskovat, že se mu herci při jeho rozdílném pochopení zmrzačí. Moc se to však nedařilo a tak není divu, že nejčastější věta, kterou je Cimrman vítal zněla: "Pánové, vy jste se zase poprali". Když pak Mistr jim celý problém objasnil, po slovech: "tak vidíš, mlynář …", se strhla další rvačka a po jejím skončení musel vysvětlovat znovu.

To, že pánové měli "natrénováno" už z domu, trochu komplikovalo situaci, neboť tréning se pokaždé neobešel bez krátkodobých avšak viditelných následků a tak musel někdy Cimrman narychlo změnit představení s ohledem na druh zranění postiženého protagonisty. A tak se diváci dočkali takových změn, jako například místo plánovaného "Začalo to nevinně", bylo odehráno představení "Mrzák benátský" a jednou dokonce byl postižený ošetřen takovým způsobem, že připadal pouze v úvahu horor "Mumie". Pouze musel vypustit dvacetiminutový monolog, který mumie na konci hry pronáší. "Kdybyste uměli hrát, tak jak se umíte rvát" pronesl jednoho dne Cimrman při pohledu na klubko aktérů svého spolku při jejich nejčastější činnosti. Navzdory všemu měly divadelní hry nebývalý úspěch a pokladna spolku vzkvétala. Jednou se dokonce na jevišti ocitla i nápověda, která po slovech: "ty jeden neřáde, počkej jak ti zmaluji obličej" byla jedním umělcem, který byl tak zabrán do děje, že si neuvědomil, že jenom hraje, vytažena ven ze svého stanoviště a stala se nečekaně hvězdou večera. Způsob, jakým však zazářila se jí moc nezamlouval a tak musel Cimrman výklenek nápovědy nechat zamřížovat. Nápověda se pak objevila na jevišti ještě jednou a tak posléze po pěstním vyjasnění situace kdo je viníkem, že mříž nebyla dostatečně upevněna, byla zjednána náprava.

Všechno má však svůj konec a žádný úspěch netrvá věčně. Když jednoho dne Cimrman přicházel trochu později, bylo mu podezřelé, že je nějak ticho. Pánové umělci se ještě nikdy neopozdili, co se mohlo stát? Hostinský mu sdělil, že tam přišel nějaký pán od filmové společnosti a umělce přemluvil, aby s ním odpluli za oceán. Cimrman na to podrážděně reagoval: "tak jim už mé vynálezy nestačí, už mi berou i herce". Rychle se však uklidnil, stejně měl v úmyslu se s těmito jeho kolegy rozejít. Alespoň měl tak o jednu starost méně. A tak vyslovil, dnes již bohužel najivní, myšlenku: "Kultura se dělá pro lidi a ne pro peníze". Poslední zpráva, kterou o nich zaznamenal byl novinový titulek: "Čtyři čeští cestující málem způsobili potopení zaoceánské lodi". Pak už o nich nikdy neslyšel.

13.4.2003

Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce | První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec | O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách | Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. | Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? | Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. | Cimrman také psal pohádky. | Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. | Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. | Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. | Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). | Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. | O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. | Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. | A jaký byl detektiv? | Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. | Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. | Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. | Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. | O tom, jak a proč vznikl komiks. | Jára se zabýval také archeologií. | Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.