Generace Paličů
Jára Cimrman byl zakladetelem literární skupiny, která si říkala příznačně: "Paliči". Byla charakteristická tím, že její člen poté, co dal své dílo přečíst dvěma, třema, nebo dokonce čtyřma lidem, spálil jej. Filosofie vycházela ze staré známé pravdy, že nejvzácnější dílo je to, které již neexistuje. Jeho autor už se pak nikdy ani nepokusil svůj literární počin napsat znovu. Platilo pravidlo, které mělo tuto veršovanou podobu: "Co plamen schvátí, ať ani bystrá paměť nenavrátí." Mělo to však jednu nevýhodu - skoro žádné dílo se nezachovalo a to je škoda, protože právě v tomto období napsal Cimrman ty největší skvosty.
Skupina Paliči se ve svých začátcích rychle rozrůstala a dosáhla dokonce počtu stodvaceti členů. Když krátce na to zhořelo několik stohů v relativně krátkém časovém rozmezí, pojal Cimrman podezření, že si někteří její členové spletli její účel. Za krátko se ukázalo, že podezření bylo oprávněné. Většina skupiny totiž sestávala z chronických pyromanů, kteří se díky tomuto omylu snad poprvé združili do spolku lidí se společnými zájmy - pálení objektů, obydlí a předmětů. Jejich heslo: "Ani jiskra nazmar" dávalo jasně najevo, jak moc jsou pro svoji věc zapáleni. Jára zprvu myslel, že tito členové spolku pálí pro inspiraci. Dokonce tuto skutečnost označil výrazem "Neronův syndrom." Když ale nikdo z nich za celou tu dobu nic nenapsal (kromě knihy "Rukověť žháře"), vyzval je, aby této nekalé činnosti zanechali. Bylo mu namítnuto, že on sám již založil několik požárů. Jára se bránil, že k tomu vždy došlo neúmyslně, že stohy padly za oběť vědy, zatímco oni požáry zakládají plánovitě, což je také patrné z dokreslených plamínků na katastrální mapě.
Po vyjasnění situace a následném vyloučení této části skupiny, zbylo asi pět členů. Vyloučení členové si vytvořili svůj vlastní spolek, který nazvali: "Popel". Byla to zkratka a celý název zněl "První opravdová pyromanská elita". Ten však neměl dlouhou dobu trvání. Asi půl roku po jeho založení totiž vyhořela jeho klubovna. Nebylo divu, neboť ta byla plná hořlavých látek: lihu, benzínu, petroleje a podobně. Výjimku tvořilo pár nádob, označených červeným nápisem: "Pozor voda!". Navíc se ukázalo, že předseda spolku Kamil Hořava byl zároveň velitelem hasičů a byl vyznamenán Zlatým žebřem za včasné zásahy na místa požárů. Když se zjistilo, že tyto požáry sám organizoval, byl vyloučen z hasičského sboru a Zlatý žebř mu byl odňat. Jeho další osud ve spolku byl také zpečetěn. Slova místopředsedy Ivana Horáka mluví za vše: "Ten už si tady ani neškrtne." Potupně mu pak byla odňata Zlatá zápalka, putovní odznak předsedy spolku. Není bez zajímavosti, že tento pan místopředseda si před volbami nového předsedy nechal nepatrně pozměnit příjmení - nad písmenem "r" mu přibyl háček. Tím si podstatně zvětšil naděje na zvolení. On však tvrdil, že ne kariéra, nýbrž čistá pohnutka jej vedla k tomuto kroku. Jestli je to pravda, nevíme, ale jedno je jisté, někteří členové ve své vášni byli ochotni zajít ještě dál. Pan Emil Klopil od jisté doby odmítal pít cokoliv kromě slivovice, či příbuzných destilátů. Jako důvod uvedl skutečnost, že se jedná vesměs o hořlaviny. Násilím mu pak musela být podávána voda, aby nedošlo k jeho úplné dehydrataci. Ale to jsme trochu odbočili.
Samozřejmě se stávalo, že lidé se snažili literaturu, která se jim dostala do rukou zachovat i pro další generace, neboť šlo opravdu o jedinečné skvosty. Docházelo tak k pokusům dílo opsat. Cimrman si toho brzy všiml a právě kvůli tomuto nešvaru vynalezl tak zvané právo kopírovací, čili copyright. Toto právo pak uděloval výjimečně lidem, kterým věřil a u kterých věděl, že mu opis vrátí, případně jej zlikvidují. Dílo označil značkou Ó, kde C je (tak trochu neskromně) začátečním písmenem jeho příjmení. Cimrman nebyl naivní a věděl, že dílo je třeba rozmnožit, aby mohlo hned několik čtenářů jej číst současně, protože by se mohlo stát, že některý z nich by mohl zemřít nedočkavostí. Stejně však docházelo k nelegálním, dnes bychom řekli pirátským, pokusům o rozmnožení Cimrmanova díla. Jeden významný pražský nakladatel se dokonce pokusil vydat Járův román knižně. Když se to Cimrman dozvěděl, vtrhl do nakladatelství a celý náklad i s originálem spálil. Zanedlouho však zjistil, že místo svého románu zlikvidoval povídku tehdy ještě mladičkého Karla Čapka. Ten se dal do pláče, že něco takového už asi nikdy nenapíše. Cimrman, poté co ho utěšil, vtrhl ještě jednou do nakladatelství a spálil to, co chtěl. (Některé zdroje uvádí, že v onom nešťastném nakladatelství propukl požár. Toto tvrzení však považujeme za poněkud přehnané.) Pak se spokojený vrátil zpět do hostince U tří sudů, kde znovu potkal zlomeného Čapka, který zde neskrýval své zklamání u sklenice piva. Byl celý pobledlý a Cimrman tento jeho stav označil příznačně: "Bílá nemoc". Oznámil mu, že by měl být vlastně rád, protože se tak sice nechtěně, ale přece, stal dalším ze členů skupiny Paliči. Karel Čapek mu odpověděl, že pokud je tomu tak, rád by ze skupiny co nejdříve vystoupil. Výraz "Bílá nemoc" ho totiž oslovil. Dostal nápad, který si nemohl nechat pro sebe, musel ho dát celému světu. Cimrman pak už jen poznamenal, že je to škoda, že to byl nadějný spisovatel.
Není bez zajímavosti, že se nám podařilo v demižónu nalézt Čapkovy Ztracené spisy. Dosud je nám záhadou, jak se podařilo Čapkovi odhadnout, že se mu spisy ztratí. Jedno však víme - měl je Jára. Našli jsme tam také zmínku o okolnostech, za jakých údajně Cimrman skupinu Paliči založil: "Ne z ušlechtilých důvodů, ale pod vlivem literární tragedie, kterou Mici (Cimrman) podstoupil, založil tuto skupinu. Jednoho dne, když dokončil svůj román, který považoval za své životní dílo, vložil jej do složky a jal se na ni psáti titul onoho románu. Tragedií však bylo, že mu přitom došel inkoust a než se stačil vrátit s novým, román skončil v plamenech. Nebylo divu. Jeho otec totiž spatřil na složce nápis: 'SPAL NA POPEL!' a tak románem přiložil v kamnech. Nevěděl, že se nejedná o vykřičník, nýbrž neúplné 'I'. Román už Mici nikdy znovu nenapsal. Někdy vynikal velmi dobrou pamětí, jindy mu však zcela vynechávala. Tuto poruchu si způsobil svými pokusy. Ty téměř výhradně prováděl na sobě. Jen jednou jej provedl na své sestře Enole. Když pak během hodiny zestárla o deset let, vyčítavě se jej dotázala, co to má znamenat. Mici ji odpověděl: 'Promiň, měla jsi zestárnout jen o pět let, čtyři měsíce a osmnáct dnů'. 'To ti teda pěkně děkuji. Celé mé dětství je to tam.' Cimrman si povzdechl: 'Ženské se člověk nezavděčí. Ještě nedávno tak moc toužila býti dospělou a když jsem ji vyhověl, jest opět nespokojena.' Nabídl ji tedy omládnutí. Mělo to však jeden háček - ocitla by se ve stadiu batolete. Jinak to tehdy ještě neuměl. Naskytla se mu tak jedinečná možnost odzkoušet jeho nově vyvinuté pleny. Lidé mu totiž již odmítali půjčovat své děti i za úplatu. Dítě, které bylo Cimrmanovi zapůjčeno ke zkoušení dětské výbavy totiž ještě dva roky po navrácení rodičům se při pohledu na něj dalo do ustavičného pláče. Rodiče však z této averze dětí vůči Cimrmanovi často těžili. Járova podobenka se v nejednom kredenci objevila hned vedle cukru. Někteří rodičové už nehrozili zlobivým ratolestem klekánicí, ale Cimrmanem. Jára si však moc nelámal hlavu, proč jdou jeho fotografie tak na dračku, měl pro to svoje vlastní vysvětlení. O to víc ho překvapilo, že sestra odmítla." Zde vidíme, že Čapek nemohl Járovi jeho čin, byť se jednalo o omyl, zapomenout. Nakonec se však přece jen zkamarádili a další, poměrně neznámé Čapkovo dílo "Hovory s JC" je toho příkladem. Možná zde svoji roli sehrála Olga Scheinflugová, se kterou Čapka jednoho krásného dne seznámil. Pokud je vám to jméno povědomé, bude to patrně tím, že svého času s Cimrmanem ochotničila.
Vraťme se ještě k nekalým praktikám nakladatelství. Ta byla vynalézavá a tak je napadlo změnit jak titul Cimrmanovy knihy, tak jméno spisovatele a dílo našeho velikána vydala. Někteří vydavatelé byli tak rafinovaní, že Cimrmanovo dílo dokonce přeložili do cizího jazyka. Cimrman si toho všiml až po rozpuštění spolku a proto také na tato počínání nakladatelství nereagoval. Je tedy velmi pravděpodobné, že se každému z nás může dostat, nebo už dostalo do rukou některé z jeho děl, aniž bychom to tušili.
Jména ostatních členů skupiny i jejich dílo zůstala zapomenuta. Až na jednoho. Jmenoval se Franz Kafka. Jeho laxní přístup zavinil, že se stal slavným spisovatelem. Nedokázal totiž zařídit, aby jeho dílo bylo beze zbytku spáleno.
Skupina se po několika letech trvání rozpadla. Její členové už odmítali svá díla pálit. Sám Cimrman uznal, že některé skvosty by přece jen měly zůstat zachovány a tak své další práce už ponechal svému vlastnímu osudu. Nalezli jsme další podrobnosti, které se k této problematice vztahují. Jedná se o ohořelý list papíru, který byl součástí Cimrmanových pamětí. "…byl jsem na tom velmi špatně, myšlenka mě zcela pohltila a já jsem pomalu, ale jistě zacházel až do nejkrajnějších krajností. Pálil jsem dopisy, vyplněné formuláře, již dlouho jsem nepřispíval do novin, napsané příspěvky jsem místo odeslání do redakce spálil. Tomáši Garigue Masarykovi jsem spálil osmistránkový projev, který mi dal k posouzení. Burianovi jsem spálil libretto k Prodané nevěstě, které si u mě jednou zapomněl. Chtěl totiž poradit s rolí Kecala. Složku si nadepsal jménem postavy, kterou chtěl ztvárnit a já jsem si to pak spletl s mým stejnojmenným pojednáním o životě a díle Karla Marxe. Ale už je to za mnou, jsem úplně vyléčený." Vespod je ještě dopsáno: "Už to píši po desáté. Jestli se mi to stane ještě jednou, tak už se na to opravdu a bez pardonu vykašlu." Jak je vidět, Cimrman svou trpělivost přecenil. K tomu je třeba ještě dodat, že Jára své paměti psal postupně během celého života, kvůli jeho silným výpadkům paměti. Jedna z mála věcí, které si pamatoval byla čísla, což taky dokládá tento úryvek: "…paměť mi někdy fatálně selhává. Už jsem pětkrát vynalezl stejnou věc. Bohužel už si nepamatuji o co se jedná, takže si to budu muset příště napsat." Pokud víme, stalo se mu to pak ještě minimálně třikrát, z čehož je patrné, že si to zapomněl napsat.
A co ještě patrně mělo vliv na jeho rozhodnutí? Traduje se (jediným zdrojem je sám Mistr), že nakladatelé před ním klekali na kolenách na ulici a prosili jej, aby to nepálil. Josef Václav Štítný s vidinou slávy vyšel po vzoru K.J. Erbena mezi ty, se kterými se Cimrman setkal s úmyslem sbírat pohádky a báje, které se těmto lidem údajně měly dostat do rukou. Po nich se ale patrně zem slehla. Jedinou doloženou pohádkou je zakázka, kterou dostal Cimrman od Němců. Chtěli něco s vlasteneckou tématikou a tak Jára po vzoru Českého Honzy napsal pohádku Der Deutch Fritz. Tu ale nakonec také spálil.
Pozn.: Přezdívku Mici dal Karel Čapek Cimrmanovi poté, co sám od něj obdržel přezdívku Kačenka. To je zdrobnělina slova, které vzniklo spojením prvních dvou začátečních písmen Čapkova jména a příjmení. Čapek postupoval tak, že z jeho příjmení vytvořil slovo "cimi" a pak udělal přesmyčku.
31.3.2004
Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce |  První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec |  O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách |  Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. |  Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? |  Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. |  Cimrman také psal pohádky. |  Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. |  Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. |  Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. |  Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). |  Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. |  O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. |  Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. |  A jaký byl detektiv? |  Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. |  Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. |  Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. |  Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. |  O tom, jak a proč vznikl komiks. |  Jára se zabýval také archeologií. |  Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.