Úvodní přednáška

Možná, že s tím nebude někdo souhlasit, možná, že tomu nebude někdo věřit, možná, že se to dokonce nebude někomu hodit (i tací mezi námi žijí) a možná, že to ani není pravda, ale těch "možná" je tu tolik, že to pravda bude - Jára Cimrman prokazatelně přežil první světovou válku.

A přitom to s ním hned ze začátku války nevypadalo nijak růžově. Vše začalo tím, že vydal v Českých vlasteneckých listech jistý článek, jehož nešťastnou část cituji: "…a ten uvědomělý, samostatný český lid, bude stát tam, kde je jeho pravé místo, po boku Habsburské monarchie". V tuto dobu totiž ještě nepomýšlel na samostatný český stát, nýbrž se domníval, že se Rakousku nepovede nijak dobře a že by se po válce také mohla jmenovat celá monarchie místo Rakousko-Uhersko, jednoduše Česko a dokonce, pokud by naši východní sousedé hodně naléhali, s čímž se dalo počítat, Československo. Tento nevinný článek, však vzali do rukou, již tehdy senzacechtiví rakouští novináři, ne zcela sběhlí v češtině a inkriminovanou část zkrátili na "…samostatný český stát, místo Habsburské monarchie". a přeložili do němčiny. Zde vidíme, jak již tehdy byla slova vytrhována z kontextu a komentována ve skandalizované podobě a to si připomeňme, že tehdy ještě neexistovala komerční televize. Takto upravený článek se dostal do rukou monarchy a trest měl přijít záhy. Jára Cimrman byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, tak, jako později další naši politici. Možná to trochu zavání paradoxem, ale Jára Cimrman byl celému procesu a také rozsudku přítomen a to jako svědek obžaloby. Rakouští novináři totiž přeložili i jeho jméno, takže obžalovaným byl podle protokolu Frűhling Zimmermann. Cimrman byl dotázán, zda obžalovaný není jeho příbuzným a ten odpověděl, že i to je možné, že je jeho příbuzenstvo rozsáhlé. Cimrman byl vyzván, aby své příbuzné jmenoval a tak, když se po hodině dostal i k svému nevlastnímu bratranci Adolfu Hitlerovi, přelíčení bylo přerušeno.

Jára Cimrman celou válku jako zázrakem přežil a to díky tomu, že nebyl odveden. Den před odvodem si totiž pokusně naočkoval lepru a na druhý den odvodní lékaři odmítli jeho podrobnější prohlídku. Když Cimrman lepru rozehnal, dal se do putování po krajích českých a sbíral válečné písně, básně a pohádky. Za mnohé jmenujme básnickou sbírku: "Zlatý kulomet". Někdy se pravda zatoulal a ocitl se na bojišti. Setkával se zde však s nepochopením u právě bojujících vojáků, když na ně dotíral, aby si vzpomněli na nějakou hezkou báseň. A když i nějakou tu báseň vyloudil, byla pro jeho sbírku nepoužitelná. Jako příklad uveďme báseň "Klein Fritz":

Klein Fritz
gemacht fitz,
er hatte ein Kopf,
nun hat nichts.

Pro úplnost dodejme, že na sklonku války byl Cimrman podruhé odsouzen k trestu smrti a opět zcela nevinně. Vydal totiž knihu o našem nadějném sprinterovi: "Procházka už nemůže", která se dostala do rukou rakouských úřadů. Válka naštěstí záhy skončila.

Po válce se usadil ve vesnici, o které se zmiňuje jako o Újezdu, čímž nám trochu zkomplikoval situaci, neboť v republice je několik Újezdů a navíc je možné, že se vesnice jmenovala jinak, a on ji takto pouze nazval. Vytvořil několik divadelních her a po zralé úvaze je všechny dojedné zakopal, neboť se domníval, že jsou příliš nadčasové a že by jim obecenstvo nerozumělo. Místo označil nápisem: "Vykopat až v novém století", aby nám badatelům usnadnil práci s tím, jak a kdy mistrovo dílo hledat. Později však nápis odstranil, neboť se domníval, že by někteří nedočkaví horlivci dílo vykopali předčasně a způsobili tak světovou katastrofu. Jeho unikátní práce tak byla objevena zcela náhodně. Zde byla také nalezena informace, jak hledat druhou část jeho díla. Byla zde zakopána cedulka: "Jdi stopadesát kroků směrem ke stoletému buku a kopej asi 3 metry hluboko". Pozn.: Uložit dílo pod dub, by byla podle J.C. národní potupa. Pamětník nám potvrdil, že Cimrman opravdu zasadil buk, bohužel ten se však neujal a tak prozatím není možné druhou část díla vyzvednout. Zmíněný pamětník nám také odpověděl na otázku, kde přibližně Cimrman onu druhou část díla zakopal. Z této odpovědi jsme však nebyli velmi moudří, takže snad jen ve zkratce. Nejprve to mělo být v listnatém lese. Cimrmana však napadlo, že by nemuselo být lehké rozpoznat, o který buk vlastně jde a mohlo by se stát, že by horlivější jedinci, mohli rozrýt kus lesa (což se však nakonec stejně stalo). Proto usoudil, že v jehličnatém lese, by byl buk, alespoň pro vzdělanější část obyvatelstva, lépe rozpoznatelný. Bohužel se zde setkal s nepochopením místního hajného, který mu tvrdil, že buk do jehličnatého lesa nepatří, že by to vypadalo jako pěst na oko. Když hajný mu to po opakovaném naléhání názorně předvedl, mistr si při pohledu do zrcadla uvědomil, že by to opravdu nevypadalo pěkně.

Několik let po válce se Cimrman, jako jiní významní Češi, odebral do Ruska, přesněji do Petrohradu. Zde shromažďoval poznatky a také se stal prvním oficiálním učitelem na první základní škole. Laťku však nasadil asi trochu vysoko, neboť jeho žáci nedonesli domů lepší známku než čtverku. S inteligencí žáků to však také nebylo nejlepší. Jako příklad uveďme fakt, že Cimrman vyučoval psaní latinkou, bohužel k písmenu "B" se nikdy nedostal. Ani rodičové žáků nebyli nijak příkladní a mnozí nebyli schopni ani přečíst známky v žákovských knížkách. Ti vzdělanější pochopili, že se jedná o určitý druh klasifikace a tak se začali zajímat o to, co ta čísla znamenají. Žáci, obávajíce se výprasku, doma sdělili, že pětka je nejlepší známka a jednička nejhorší. Tento pohled na klasifikaci ve škole přetrval v Rusku do dneška. Žáci byli doma biti, když donesli čtverku a nesměli jít ven, dokud si to neopravili a nepřinesli pětku. Nic netušící Cimrman byl přístupem žáků zneklidněn a opakovaně vyzýval jejich rodiče k účasti na rodičovském sdružení. Ti však se nikdy nedostavili, neboť jejich děti se podle nich učili tak dobře, že nebyla jejich přítomnost na rodičovském sdružení nutná. Cimrman tak zůstával na rodičovských sdruženích sám a začal psát knihy. Uveďme jeho první knihu, kterou také záhy v Petrohradu vydal: "Petrohrad dnes, aneb čeho by se ani car Ivan Hrozný nenadál". Pak již následovaly knihy: "Sibiří, křížem, krážem", "Já, pes a ledovec", nebo "O zemi, kde zítra bude ještě větší zima než včera".

Jak jste již asi správně usoudili, jeho další zastávkou v Rusku, byla Sibiř. Setkal se zde s primitivním lidem, který se podobal eskymákům. Vydal zde také do té doby v této lokalitě nejprodávanější knihu, tzv. bestseler "Jak jsem potkal ledního medvěda za polárním kruhem". Místní lidé tehdy poprvé viděli knihu a tak není divu, že ji snědli na oběd. Tehdy jim zrovna došel celer a když nabídli i Cimrmanovi, řekli mu, že je to bohužel bez celeru a tak se vžilo, dnes již zkomolené označení pro takovéto knihy: "bestseler". Mistr namlsaným "čtenářům" slíbil, že jim při další návštěvě přiveze světovou klasiku, pouze Kapitál jim odmítl přivézt, neboť se domníval, že by jim dlouho ležel v žaludku. Nejvíce se místní lidé oblizovali, když se Cimrman zmínil o knize "Dášeňka, aneb život štěněte". Cimrman se podle očekávání stal brzy náčelníkem kmene, když zde historicky poprvé zorganizoval demokratické volby, včetně předvolební kampaně, při které mimo jiného slíbil, že zavede chov tučňáků. Dostal zde další jméno, které znělo: "Ho". Toto jméno, jak se později ukázalo, nebylo tím nejšťastnějším. Když totiž jednou se vydal na objížďku krajem na svých lyžích, potkal jednoho ze svých přátel, také na lyžích. Pozdravil ho severským pozdravem: "skol", načež následovala odpověď na pozdrav: "skol, Ho". Jára Cimrman se zapomněl, namířil na právě procházejícího soba a zastřelil ho. Ukázalo se, že to byl poslední jedinec soba strakatého. Když si Cimrman svůj omyl uvědomil, zavázal se, že soba naklonuje.

Jeho nejpozoruhodnější částí návštěvy Sibiře, však byla cesta na severní pól. Tato myšlenka mu vrtala často hlavou a přes naléhání místních obyvatel se vydal na cestu. Cesta byla podle očekávání velmi náročná. Nebyly zde žádné stezky, o silnicích ani nemluvě. Když už ušel velký kus cesty a severní pól v nedohlednu, původně si myslel, že chodí někde kolem něj. Jára Cimrman byl vynikající zeměpisec a tak ho asi velmi překvapilo, když se jednoho dne objevil v Mongolsku. Mistr byl jistě velmi zklamán, utěšoval se však slovy: "Nic si z toho Járo nedělej, nejsi první ani poslední, kdo si spletl ať už světové, nebo politické strany", a to ani netušil, jak pravdivá budou v budoucnu jeho slova. Čím více se přibližoval rovníku, tím více ho lákala návštěva jižního pólu. Pak si však uvědomil, že severní pól je furt ještě blíže než jižní a navíc na cestě na jižní pól mu stojí v cestě moře. Když v sobě zahasil poslední myšlenku, že by splnil svůj předvolební slib a z jižního pólu přivezl tučňáky, vydal se zpět, na sever. Když Cimrman znovu překračoval hranice Ruska, byl zastaven tamnější pohraniční ruskou jednotkou a byl dotázán kdo je a kam směřuje. Odpověděl, že je český badatel a že směřuje k severnímu pólu. Mistr chtěl udělat dojem a legitimoval se českým legionářským průkazem, který ještě doma obdržel za hrdinství při osvětě české kultury za 1. světové války. Poté byl bez dalších dotazů eskortován do vnitrozemí Sibiře, což si pochvaloval, protože nemusel tuto namáhavou cestu absolvovat pěšky. "Čím severněji, tím lépe", byl Cimrmanův slogan těch dob, kterým častoval eskortu. Když byl vypuštěn do volné přírody, kde se cítil jako doma, okamžitě nabral kurz severní pól. "Trochu mě bolely nohy a na zádech jsem pociťoval lehké mrazení" - tak popisuje Cimrman svůj fyzický stav, když dosáhl severního pólu, v knize "Z Mongolska na severní pól za 150 dní". Mistr podle svých výpočtů dosáhl severního pólu s přesností na 50 metrů. Místo předpokládaného bodu označil a kolem něj vyšlapal kruh o poloměru 50 metrů, aby měl jistotu, že na severním pólu opravdu stanul. Poté se vrátil ke svému kmenu, kde pobýval ještě nějakou dobu.

Jeho zmizení není dodnes objasněno ani datováno. Svému zástupci jednoho dne sdělil, že jde klonovat toho nešťastného soba, ale nikdy se už nevrátil. Bohužel nevíme ani přesné datum, kdy byl Cimrman viděn naposled, neboť v Rusku tehdy platili nejméně 3 různé kalendáře (jeden z nich dokonce zavedl sám mistr) a příslušníci zmiňovaného kmene pro jistotu nepoužívali žádný.

Dalším vodítkem nám může být snad jedině záhadná osoba, která se několik let přela s norskými polárníky, kde vlastně severní pól leží. Označení severního pólu bylo několikrát přeneseno sem a tam, až nakonec tato záhadná osoba se slovy: "Mně je to jedno, ale mohou se vám tady srazit lodě" tento boj vzdala. A zde tedy vyvstává otázka: že by Jára Cimrman předpověděl i globální oteplování ?

Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce | První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec | O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách | Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. | Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? | Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. | Cimrman také psal pohádky. | Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. | Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. | Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. | Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). | Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. | O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. | Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. | A jaký byl detektiv? | Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. | Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. | Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. | Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. | O tom, jak a proč vznikl komiks. | Jára se zabýval také archeologií. | Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.