Objevení Ameriky Úvodní přednáška
Úvodní přednáška 1. část 2. část
Pokud se Vás zeptáme, kdo objevil Ameriku, patrně většina z Vás bez váhání mylně odpoví: "Kryštof Kolumbus". Nic si z toho nedělejte, my jsme si to mysleli také. Mysleli jsme si to až do té doby, než jsme nalezli materiály, které jasně vypovídají, že tu byl ještě kdosi před Kolumbem a o němž, nebo spíše o nichž, neměl téměř nikdo ani ponětí. A bylo by tak tomu patrně doposud, kdyby Jára Cimrman nevydal toto svědectví světu. Ale nejprve jak k tomuto jistě zajímavému zjištění přišel?
Jeho přítel Alois Jirásek byl známý tím, že sbíral pověsti i pravdivé příběhy. A tak se mu jednoho dne dostal do rukou palubní deník a paměti, které pocházely z 15. století. Jejich obsah byl velmi zajímavý, vše totiž nasvědčovalo tomu, že ne Kryštof Kolumbus, ale skupina českých mořeplavců se jako první vylodila u amerických břehů. Tyto dokumenty se zdály být pro český národ v poobrozenecké době více než povzbudivé a také Jirásek si při jejich pročítání pomyslel: "Konečně to těm Němcům pořádně natřeme". Nakonec však po jejich pečlivém prostudování došel k názoru, že Češi se tam neukázali zrovna v tom nejlepším světle a proto tyto materiály předal svému kamarádovi Járovi Cimrmanovi, kterému realita nečinila žádné problémy.
Alois Jirásek byl Járovi za mnoho vděčný a tak tímto činem alespoň částečně splatil dluh, který vůči němu měl. Vzpomeňme například román Psohlavci, na kterém oba jmenovaní takřka spolupracovali. Bohužel tento byl také zdrojem jejich mnohých neshod, neboť Jirásek byl idealista, kdežto Cimrman realista. Za postavu Lomikara můžeme vděčit právě Cimrmanovi. Tak se totiž jmenoval jeho soused a postihla ho podobná věc, jako stejnojmenného hrdinu románu. Cimrman trval na tom, že pokud se jeho soused, považovaný po nadměrném požití alkoholu za mrtvého na druhý den probral, musí se probrat i nechvalně známý hrdina románu. Jiráska se mu však přesvědčit nepodařilo a kvůli podobným neshodám tak někdy místo přátelství a spolupráce začala mezi oběma těmito velikány propukat rivalita. Vzpomeňme varovný verš, kterým bezpochyby Cimrman adresuje Jiráska: "Až zub času nahlodá tvé dílo, pak bude pozdě změn tvých Jíro." Traduje se, že na tento verš odpověděl Jirásek opět veršem, na Jiráska poněkud agresivnějšího stylu, který zněl: "Mé jméno Alois jest, pamatuj, neb pocítíš mou pěst." Rivalita mezi těmito osobnostmi se však vždy projevovala tak, že jeden druhého spíše burcoval k ještě větším výkonům na poli literárním. Z Jiráskových děl poznáváme, že Cimrman burcoval opravdu znamenitě, což se ale už tak doslova nedá říci o Jiráskovi. Zatímco Cimrman proburcoval Jiráska mezi nejznámější autory české literatury, sám zůstává zatím spíše v pozadí. Tato rivalita se také určitou měrou projevila na divadelní hře, kterou Cimrman na základě již zmíněných materiálů napsal.
Cimrman chtěl původně vytvořit divadelní hru, která by počtem postav daleko předčila Jiráskova díla. Z tohoto záměru však musel poněkud slevit poté, co si uvědomil, že by to asi se svým skromným divadelním souborem neuhrál. Připomeňme, že někdy i ve hře se třemi postavami musel hrát dvojroli a ještě si vyžádat dobrovolníka z publika. A tak počet postav zredukoval na něco málo přes deset. To samozřejmě však předpokládalo, že při představení bude muset vypomoci někdo z místních. A tak se například role indiána ujal Karel Máza, který byl známý tím, že dokud nevypije deset piv, není s ním rozumná řeč. Ten se často chlubil, že jednou vydržel šest hodin bez piva - jenom o rumu. Karel Máza byl také zajímavý tím, že ačkoliv vlastnil dva domy, na obecním úřadě měl v kolonce "trvalé bydliště" uvedeno Hostinec U Neptuna. To se stalo jednoho dne místnímu hostinskému málem osudné, když do hospody vtrhl exekutor s pomocníky, kteří začali vynášet židle a stoly. Máza tehdy celou situaci vyřešil překvapivě klidně a s nadhledem: "u mě doma si vezměte co chcete, ale ten stůl mi sem vraťte i s pivem". Patrně už měl svých deset piv vypito. A čím si Máza zasloužil Cimrmanovu pozornost? Jeho červený nos naznačoval, že jeho předkové byli indiáni, skutečný důvod zabarvení jeho nosu byl však prozaičtější. Role kanibala byla jako šitá na míru Ivo Proutkovi, který se svými stotřiceti kily byl nepřehlédnutelný. Ten byl oproti Mázovi po požití alkoholických nápojů až agresivní, o čemž se přesvědčil místní doktor, když jednoho dne po zběžné prohlídce Proutkovi sdělil, že má mírnou nadváhu a za tuto nevhodnou informaci v nevhodnou dobu si vysloužil neslušivý monokl. Nakonec Proutek tuto roli nedostal, neboť Cimrman si spočítal, kolik litrů barvy by musel sehnat a zjistil, že by ho představení přivedlo na mizinu.
Premiéra této hry, která se také nakonec ukázala být derniérou, se konala v již zmíněném hostinci U Neptuna. Představení však bohužel netrvalo dlouho. Cimrman totiž tak realisticky pojal řádění živlů v podobě vlnobití, že vytopil celou hospodu. Dokonce místní a dosti uznávaný profesionální potápěč Zikmund Rybička na tento neblahý večer vzpomíná slovy: "tak dlouho jsem snad ještě pod vodou nikdy nebyl". Jiný pamětník této události, učitel zdejší obecné školy Milivoj Paleček se k nešťastné události vyjádřil, že hra mu spíše připomínala známou pověst o Herkulovi a Augiášových chlévech, což jistě nebyla nejlepší vizitka místního hospodského. Vše pak podtrhla, vzhledem k momentální situaci, nevhodná návštěva předsedy spolku Ani kapka nazmar - Strana přátel vody, který vcházel do pohostinské místnosti, když byl den před tím upozorněn, že hostinskému kape kohoutek, za účelem kontroly, zda není příliš plýtváno životodárnou tekutinou. Předseda prestižního spolku byl před vstupem do hospody připraven na ledacos, ale že ho po otevření dveří smete vlna vody, to ho asi do jisté míry překvapilo. A tak ihned poté co se promočený probral, zapsal si do svého deníčku pár připomínek. Jakmile se však dozvěděl, že původcem je Cimrman, zbavil jej funkce místopředsedy spolku a nakonec ho úplně vyloučil. Cimrmanovi ani nepomohla skutečnost, že byl jeho zakládajícím členem. Jakmile voda opadla, hostinský zcela zdrcen vyšel ven na čerstvý vzduch, aby se trochu vzpamatoval, načež ho zastavil náhodný kolemjdoucí a s obavami se ho zeptal, zda přednáška na téma: "Povodně v Čechách včera, dnes a zítra", kterou měl Cimrman vést nazítří, neproběhla již dnes, neboť tomu vše nasvědčovalo. Hospodský si to však vysvětlil jako nemístný žert a jal se nic netušícího tazatele hnát náměstím. Když se utrmácený vrátil zpět do hospody, čekala ho k dovršení ne zrovna dobrého dne ještě jedna pěst, umístěná do blízkosti jeho pravého oka. Ivo Proutek, který usnul ještě během představení a vzbudil se až po katastrofě totiž ochutnal pivo aby zjistil, že je naředěno vodou. Teprve čvachtající voda v Proutkových botech jej přesvědčila, že je v tom hospodský nevinně, bylo již však pozdě. Nejmenší radost měl z této politováníhodné události Karel Máza, který Cimrmanovi smutně sdělil, že ho právě dočasně připravil o střechu nad hlavou. Cimrman odvětil, že má být rád, že se alespoň zase po dlouhé době podívá domů a obhlédne zbylé statky. Máza tedy naložil jednu půlhektolitrovou bečku piva na kolečka a vydal se k domovu.
Cimrman si již v této hospodě podle očekávání ani neškrtl a tak musel hledat jeviště jinde. Zpráva o této uměle vyvolané živelné katastrofě se však šířila rychleji než Cimrman a tak měl pramalou šanci na opakování premiéry. Ještě jedna jiskra naděje svitla v hostinci U Hamleta, která svým názvem napovídala, že místní hostinský bude kultuře nakloněn. Kladl si však podmínku, že se Cimrman ve své hře zdrží živelných katastrof a vynechá tak vlnobití. Cimrman byl ochoten vlnobití vynechat, upozornil však hostinského, že požár v indiánské vesnici je jednou z klíčových zápletek a nehodlá se ho vzdát. Ikdyž hospodský byl zrovna shodou okolností v tu dobu náčelníkem hasičů, takové riziko si nemohl dovolit a Cimrmana musel odmítnout. Cimrman po těchto zkušenostech proto upravil divadelní hru tak, že hrozící katastrofu zahnal ještě na papíře a tak zajistil, že případný nezkušený režisér se nemusí zabývat při studování hry zároveň tím, co by dělal, kdyby se ocitl ve vězení.
Na tomto místě nelze nevzpomenout na Cimrmanovu roli v poobrozenecké době. Jako jeden z mála totiž nepodcenil úlohu Maďarska v Rakousko-Uherské říši a po vzoru pánů Dobrovského a Jungmanna, kteří sepsali již známé slovníky, kde srovnávají české a německé výrazy, sepsal i on dva slovníky a to Maďarsko-český a Česko-maďarský slovník. Chtěl tak, jako již zmiňovaní pánové ukázat, že čeština je rovnocený jazyk s maďarštinou a předejít tak pozdějším případným nepříjemnostem, které v té době zakoušeli Slováci. Cimrman však, při sepisování druhého slovníku, s překvapením zjistil, že v maďarském jazyce mnoho výrazů chybí. Díky tomu, že byl odborníkem na ugrofinštinu, dokázal citelně chybějící výrazy doplnit a obohatit jimi tak svůj slovník. Když tento předával maďarským úřadům, byl přijat sice trochu vlažně, ale nakonec Maďaři tato nově vzniklá slova přijali s tím, že jim sice v minulosti nechyběla, ale do budoucna by se mohla hodit. Maďarské úřady sice u vytržení nebyly, zato přední profesor budapešťské univerzity Ignácz Tukenyi byl Cimranovým slovníkem unešen. Tento věhlasný učenec neváhal ani chvíli a okamžitě nabídl Cimrmanovi místo profesora ugrofinštiny na již zmíněné univerzitě. Cimrman však odmítl a to hned ze dvou pádných důvodů. Za prvé neměl ještě ukončenu řádnou obecnou školu a za druhé a to byl hlavní důvod, nechtěl si to nijak rozházet se Slováky. Tomu bohužel ani tak neunikl. Ti totiž o mezerách v maďarském jazyce dobře věděli a toto tajemnství si schovávali na vhodnou dobu, na kterou se těšili asi jako malé dítě na vánoce. Tajemství však bylo prozrazeno a Cimrmanovi nastaly kruté chvíle. Ten začal být jak ústně, tak písemně pronásledován a dokonce se traduje, že radikální křídlo štúrovců vypsalo na Cimrmanovu hlavu odměnu. Asi nejnešťastnějším štúrovcem pak byl patrně jistý Fedor Ján Gabčičák, který sepsal Slovensko-maďarský slovník a tam vedle několika desítek slovenských výrazů s chutí napsal: "výraz sa v maďarčině doteraz nevyskytuje." Když se onen slovník chystal zrovna vydat, očekávajíc nehynoucí uznání a slávu u slovenského národa, dostal se mu do rukou již zmiňovaný Cimrmanův slovník. Poté co doplnil všechny chybějící výrazy do svého slovníku, s hrůzou zjistil, že jediné slovo, které nyní v maďarštině nemá obdobu, je "halušky". A tak se slovy "halušky si možem leda tak napchať za klobúk" slovník roztrhal.
Vraťme se ale závěrem ještě k divadelní hře. Ta se až na výjimky, které jsme uvedli, striktně drží informací, které jsou uvedeny v již zmiňovaných materiálech. Děj začíná v roce 1489 ve Španělsku. Tam se tehdy sejde v jedné hospodě několik Čechů, aby se vydali na cestu po moři, anižby tušili, jakého kolosálního objevu dosáhnou.
30.3.2002
Úvodní přednáška 1. část 2. část
Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce |  První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec |  O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách |  Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. |  Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? |  Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. |  Cimrman také psal pohádky. |  Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. |  Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. |  Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. |  Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). |  Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. |  O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. |  Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. |  A jaký byl detektiv? |  Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. |  Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. |  Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. |  Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. |  O tom, jak a proč vznikl komiks. |  Jára se zabýval také archeologií. |  Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.