Sochy Járy Cimrmana

Od pana Radka Pečínky nám přišel e-mail tohoto znění :

mám k vám dotaz :Kterou železnicní zastávku v Čechách zdobí Cimrmanova socha?
děkuji za odpověď

Obsah dopisu, ve kterém uvádíme výsledky našeho pátrání, Vám nyní předkládáme.

Vážený pane Radku Pečínko,
úvodem prosím omluvte zdržení, se kterým Vám odpovídáme na Váš e-mail. Můžeme Vás ale ujistit, že již 18.12.2002, tedy ihned po obdržení Vašeho dotazu jsme se rozjeli do všech obcí a měst České republiky, abychom jej mohli zodpovědně zodpovědět. Bohužel, jak už to bývá v rozvětvených kolektivech, může se stát, že jeden článek tohoto řetězu selže, v tomto případě to byl náš kolega Archibald Tupý, který v naší skupině zastává funkci čitatele e-mailů. Anižby si totiž pořádně přečetl Váš e-mail, sdělil nám jeho obsah v neúplné podobě a tak, když jsme se vrátili z cest po českých vlakových, autobusových, tramvajových a trolejbusových zastávkách a dokonce jeden náš člen badatelské skupiny navštívil i přístav, který již ležel poněkud mimo Čechy - jednalo se o Hamburg, sdělil nám, že si e-mail přečetl ještě jednou a zjistil, že se jedná pouze o vlakové zastávky v Čechách. Už se stalo a jelikož jsme do tohoto výzkumu vložili značné prostředky (všechny co jsme měli a Emanuel Motyčka dokonce ještě dluží 32,80 Kč na nádraží ve Frýdku-Místku za párek, dva rohlíky a pivo), bylo by asi škoda, kdybychom Vás neinformovali o všech Cimrmanových sochách bez ohledu na druh zastávky, či zemi.

A začneme opravdovým skvostem. Je umístěn na železniční stanici Budiměř nad Cejchovem a jedná se o sousoší. Toto sousoší je dílem Josefa Václava Myslbeka. Starosta jedné části Prahy si totiž od něj objednal sousoší, které mělo představovat debatu tehdy současných veličin české literatury, Aloise Jiráska a Jaroslava Vrchlického. Jejich kamarád - Jára Cimrman se této debaty také zúčastnil, což však Myslbek původně neměl v úmyslu. Snažil se Cimrmana všemožně odehnat a když nepomohlo ani několik vržených úlomků kamene, musel se smířit s tím, že sousoší bude obsahovat o jednu osobu navíc. Myslbek totiž nebyl žádný zázračný vrhač a tak po několika nepřesných hodech bylo patrno, že by tak ničeho nedocílil, ba naopak by zmrzačil zvěčňované umělce. Poté co si Jára uvědomil, že i on bude nakonec zvěčněn, zeptal se Myslbeka, zda nemá zaujmout nějaký konkrétní postoj. Myslbek mu tehdy odpověděl že mu bude úplně stačit, když přestane Jiráska škrtit a Vrchlického tahat za vousy. Když Myslbek dílo dokončil a představil jej starostovi, ten se zhrozil. "Co tam dělá ta hrozná postava?" "Myslíte Aloise Jiráska? Já si myslím, že je tu znázorněn celkem věrohodně", odvětil Myslbek. "Ale ne Jiráska, já myslím tuto osobu", řekl starosta a ukazoval na Cimrmana. "Ale vždyť to je Jára Cimrman, budoucí špička naší literatury, zítra bude vydán jeho román Rozmazanci a já bych nerad zanedlouho dělal sousoší znovu", namítl Myslbek. Starosta tedy počkal ještě den a když si přečetl Rozmazance, dal Myslbekovi najevo, že sousoší nepřijímá. Slavný sochař byl v koncích a asi proto také uskutečnil svůj poněkud zoufalý nápad - "přesekat" Cimrmana na nějkou známou osobnost. Po delší úvaze dospěl k názoru, že to může být jedině Jan Žiška. Když znovu ukázal sousoší starostovi, ten jej sice shlédl již s klidem, ba dokonce mírným uspokojením, zamítl jej však s tím, že je to po historické stránce nesmysl. Toto zamítnutí mělo však ještě jeden a pravděpodobně zásadní důvod. V Praze se totiž rozneslo, že nějaký Cimrman neústupným rakušanům pohrozil, že Žišku naklonuje. Za těchto okolností si starosta opravdu nemohl dovolit sousoší přijmout, natožpak jej slavnostně odhalit. Zklamaný Myslbek ho tedy věnoval městu Budiměř.

Další socha, která je však přímo dílem Járy Cimrmana, stojí na okraji poněkud známějšího města, než je Budiměř. Tato socha měla původně název: "Socha Karla Svobody", dnes ji však známe pod zkráceným názvem: "Socha Svobody" a její anglický, poněkud zkomolený název zní: "Statue of Liberty". Zjistili jsme, že Cimrman si ji tesal po večerech, když nemohl usnout. Původně jsme se domnívali, že se jedná o sochu, jejíž předlohou byl nějaký Karel Svoboda, patrně Cimrmanův přítel a dokonce jak Karel Tykadlo usoudil, jednalo se o pyromana, který se specializoval na knihovny. Jednoho dne jsme však nalezli úlomky obrovského zrcadla, bohužel mnoho se jich nezachovalo (asi 20 cm čtverečních), a spolu s dalšími okolnostmi nás to přesvědčilo, že se jedná o autoportrét. Jak vidíme, je to asi poprvé v dějinách umění, kdy umělec tvořil pod vlastním jménem a pseudonym dal svému dílu. Cimrmanovi bylo brzy jasné, že by ho mohli někteří lidé v soše poznat a tak se rozhodl, že socha bude představovat ženu. Karel Tykadlo po tomto překvapivém zjištění trochu znejistěl a již pomalu začal rozvíjet teorii o Cimrmanově nebezpečné chorobě a dokonce už pomalu dospíval k názoru, že ty značné požáry, které provázely celý jeho život nebyly tak úplně neúmyslné. Když jsme to Karlu Tykadlovi práškem na spaní ve slivovici rozmluvili, jali jsme se už bez něj luštit záhadu, jaktože, ikdyž měl Jára v jedné ruce pochodeň - kterou si bezpochyby svítil, neboť byla tma, v druhé ruce knihu (román Skaláci, jak jsme z jeho poznámek zjistili) a na hlavě divnou čelenku s ostny, dokázal ještě tesat do kamene. Vysvětlení nám podalo až opětovné prozkoumání střepů zrcadla. Cimrmanovo zrcadlo totiž mělo určitou setrvačnost, chcete-li paměťový efekt a tak dokázalo zachovat na svém povrchu obraz před ním stojících objektů až několik hodin. Byl to vlastně takový zdokonalený obří fotografický přístroj. Dokonce se nám podařilo objasnit i záhadu té divné čelenky. Cimrman totiž používal několik druhů majzlíků a protože je musel mít vždy poruce, upevnil si je na čelenku, kterou si dal na hlavu. Bohužel si ji dal na hlavu trochu předčasně a než si to stačil uvědomit, byla již hlava hotová. Poté, co jsme dospěli k tomuto vysvětlení (asi po dvou dnech) se náš kolega Tykadlo probudil a než jsme ho stačili informovat o našich závěrech, ještě stihnul vyslovit názor, že Cimrman byl opravdovým milovníkem literatury, neboť jak je ze sochy patrné, ještě než knihovnu vypálil, všechny knihy z posledních sil náležitě prostudoval. Řekli jsme si, ať si ještě zdřímne, slivovice máme dost. Tím ale naše pátrání neskončilo. Ještě nám vrtalo hlavou, jak se tato vzácná socha dostala za oceán. Na stopu nás přivedla až pohlednice jistého pana Eifella, Cimrmanova přítele. Když jsme si přečetli, co o něm Cimrman napsal, bylo vše jasné. Eifell jednou přijel k Járovi na návštěvu a kromě jeho barokního kurníku ho také zaujala socha, která stála na zahradě. Na trpaslíka to moc nevypadalo, vždyť neměl ani vousy a jeho výška byla taky poněkud neobvyklá. Eifell vzbudil o tuto sochu takový zájem, že mu ji nakonec Cimrman musel půjčit na mezinárodní výstavu v Paříži. Jára si pak uvědomil, že udělal obrovskou chybu. Když totiž Eifella upomínal, že už je dávno po výstavě, aby mu ji vrátil, Eifell se vymlouval, že ji patrně někde ztratil a až ji najde, tak mu ji pošle. Pět let čekal Cimrman na vrácení své sochy. Že toto čekání je marné si uvědomil až při návštěvě New Yorku. Původně si ji chtěl odvést zpět domů, ale když viděl, jaký mají obyvatelé tohoto města ze sochy radost, nechal jim ji. Možná Vás bude také zajímat, že se do New Yorku chystáme i s kladívky a majzlíky. Podle nejnovějších zjištění totiž Cimrman ukryl do pravé nohy této sochy další část svého díla.

Když jsme zjitili, že všechny české zastávky se nám v rozumné době nepodaří navštívit, uchýlili jsme se k telefonování a rozesílání dopisů. Tato metoda nám sice nemůže zaručit stoprocentní výsledky, ale podle našich výpočtů nám ušetří asi pět let pátrání. Bohužel, ne vždycky se nám dostalo odpovědi z místa, kam byl náš dopis určen. Dokladem je následující příhoda. Jiří Strakatý se vydal do nejmenovaného města, přesně na místo, odkud dostal odpověď na otázku, zda se na zdejší stanici nevyskytuje socha Járy Cimrmana. Budova sice vzdáleně připomínala nádraží, co ale našeho kolegu překvapilo bylo, že kolem nikde nevedou koleje. Koleje tudy sice nevedly, ale při vstupu na dvůr ústavu si všiml projíždějícího vlaku. Jeden pacient dělal lokomotivu a tři jeho spolubydlící vagóny. "Tak teď tedy opravdu nevím, zda jsem zde správně, nebo ne", řekl si kolega. Mezitím vlak přijel až k němu. "Nejste vy náhodou ten nový přednosta?", zeptala se lokomotiva. Kolega Strakatý se nechápavě zeptal jaký přednosta, načež mu lokomotiva vyložila, jak museli s předešlým přednostou rozvázat pracovní poměr, neboť ten jednoho únorového večera zanedbal svou povinnost, nedostavil se na perón a neodmávl tak odjezd vlaku do depa. Celý vlak tak musel stát venku až málem umrzl. Naštěstí se včas dostavili mechanici v bílých pláštích, vlak rozebrali a po částech nakonec do depa odnesli. Celý vlak teď pro jistotu celý rok, tedy i v letních měsících, používá zimní obutí. Kolegu také zajímalo, kde mají topiče. Lokomotiva odvětila, že vlak jede na elektřinu a jako důkaz vytáhla z kapsy čtyři tužkové baterie. To je zatím vše, co o Jiřím Strakatým víme. Nechali si ho tam na pozorování a pokud půjde všechno podle našich odhadů, brzy se z něj stane přednosta.

Na další stopu při hledání Cimrmanovy sochy nás přivedl jeden podezřelý telefonát. Při telefonickém rozhovoru s přednostou dnes již neexistující železniční stanice Hůrka pod Topolem našeho kolegu zaujal vzrušený hlas přednosty, který se zapřísahal, že na jeho stanici se žádná socha Járy Cimrmana nevyskytuje a také nikdy nevyskytovala. Psycholog Květoslav Ovesný-Vojtěška, který je také členem naší skupiny totiž odvodil, že přednosta bezesporu lže. Buď již četl o našich úspěších při hledání Cimrmanova díla a nebo jenom obyčejná pohnutka lidské skromnosti jej nutila, jak K. Ovesný-Vojtěška pěkně řekl, aby tuto skutečnost zatajil. Neváhali jsme ani chvíli a do Hůrky pod Topolem jsme se rozjeli - jak jinak než vlakem (ono tam nic jiného tehdy ani nejelo). Přednosta Šraněk nás sice přivítal, ale že by měl z naší návštevy nějakou zvláštní radost, to se říci nedá a koneckoncům náš psycholog to také potvrdil. Zatím ale na tom Šraněk ještě nebyl psychicky tak úplně špatně, neboť si dovolil pronést jednu vtipnou větu, která se však stala pro něj i pro jeho stanici osudnou. Ta věta zněla: "Ale pánové, myslím, že jedete nadarmo, tady žádná socha Járy Cimrmana není, jedině že by tu byla někde zakopána." Krumpáče jsme si dovezli svoje a lopaty si vypůjčili ze sklepa. Po chvíli kopání jsme si uvědomili, že odtud se dá jít už jen pěšky. "Vypadá to, že jsme sem přijeli historicky posledním vlakem", pronesl ještě historik Alois Palička. "Nemáte tu čirou náhodou obecní kroniku, abychom mohli tuto významnou událost obce zaznamenat? Zapíšeme dobu posledního příjezdu vlaku a jeho cestující, abyste tu na nás měli pěknou vzpomínku," řekl ještě Palička již pološílenému přednostovi. Jediný Silvestr Doktor se na celou věc díval poněkud jinak. "Já bych řekl, že to není ani tak událost, jako katastrofa. Pane přednosto, jede odtud vlak ještě někam dál? " "No bodejď," odpověděl přednosta, "vy jste si nevšimli, že poslední stanice, kterou jste projížděli cestou sem je důležitý železniční uzel? A vy jste z něj udělali konečnou." Náš psycholog ještě přednostu zběžně prohlédl a usoudil, že náš kolega Strakatý bude mít v ústavu silnou konkurenci.

A nyní několik čísel. Byli jsme přizváni k mnoha případům, ve kterých šlo vesměs buď o nepochopitelný omyl, nebo nejapný žert. Na svých cestách jsme totiž shlédli osm soch Lenina, patnáct soch Stalina, čtyři Gottwaldy a dokonce jednoho Bismarcka, ikdyž někteří pamětníci tvrdí, že se jedná o sochu jejich někdejšího starosty Jindřicha Štětiny. Až do pohraniční vesnice Dipkov jsme se proházeli lavinami, abychom zjistili, že tam již třicet let nic nejede a prohlédli si pýchu zahrady tamnějšího usedlíka Krňávka, třicetipěticentimetrového trpaslíka, který byl navíc, jak zevrubné prozkoumání ukázalo, celý ze sádry. A tak nás ani nemohl moc překvapit sněhulák, postavený na tramvajové zastávce Hluboká v Brně, s cedulkou: "Rychle si Mistra vyfoťte, než vám roztaje" v ruce.

Další zprávu o nálezu sochy Járy Cimrmana jsme dostali až z Užhorodu. Místní pamětník si až nedávno vzpomněl, že nedaleko jeho domu ji zakopal. Když jsme se na uvedené místo dostavili, byla již socha vykopána. Původně jsme se domnívali, že již i v Užhorodu mají o naší badatelské skupině dostatek informací pro to, aby sochu raději vykopali sami. Nakonec se ukázalo, že samotný pamětník na ni náhodou narazil, když hledal sto let starou slivovici. Je zajímavé, že si před jejím nalezením nevzpomněl na sochu, která byla několikrát zakopána a vykopána (naposled byla zakopána v roce 1968) a naopak si tak dobře pamatoval slivovici, která byla uložena do země před celými sto lety. Na soše je zajímavé to, že se neví, zda se jedná opravdu o Járu Cimrmana, nebo jiného hrdinu, který podle pamětníků zapříčinil vykolejení vlaku plného rudogvardějců mířícího v roce 1919 na Prahu, za účelem uskutečnění politického převratu. Marně se snažili předstírat, že jsou to čeští legionáři vracející se domů, kteří svůj rodný jazyk již úplně zapomněli, zato se perfektně naučili rusky. Výkřik: "Voloďa, my užé v Práge?" byl zcela průkazný. Odpověď Volodi zněla: "Nět Serjoža, jiščó dva týsjači lopatój ugljá." Serjoža tehdy Voloďovi sdělil, že tolik uhlí už bohužel nemají a zeptal se ho, zda někde po cestě v blízkosti trati se nevyskytuje uhelný důl, kde by mohli natankovat. Důl se nacházel až překvapivě blízko, nebyl však uhelný a nebyl v blízkosti trati, nýbrž přímo na ni, což způsobilo ono památné vykolejení vlaku. Dnes je již otázkou, zda tam onen hrdina hledal zlato či vodu.

A nakonec jsme si nechali nález nejcennější. Zastávka v Řešeticích se pyšní a také můžeme konečně řící, že ji zdobí zaručeně pravá socha Járy Cimrmana. Socha vznikla opravdu neobvyklým způsobem. Když byl Járovi jeden rok, svěřila jeho matka jeho otci jeho opatrování na jeden den, což se však Járovi stalo málem osudným. Otec Járy Cimrmana měl totiž pramálo zkušeností v oblasti péče o dítě a tak není divu, že poté co Járu položil do lavoru s vodou, počal s aplikací zásypu. Do této činnosti byl tak zabrán, že si ani neuvědomil, že Járu zasypává sádrou (pozorný cimrmanolog si jistě vzpomene, že podobná nepříjemnost se Járovi pak stala minimálně ještě jednou v jeho dospělosti). Malý Jára sice tátu upozornil, že dělá něco špatně, ale ten ho odbyl slovy: "Už jsi někdy zasypával dítě? … No vidíš, já taky ne, tak mlč!" Teprve až se kolem celého Járy utvořil tvrdý krunýř, přísný otec si svůj omyl konečně uvědomil a syna pohotově krunýře zbavil. Zlí jazykové tvrdí, že za otcovu pohotovost můžeme vděčit zlatým hodinkám, které právě Jára v tomto neblahém okamžiku svíral v ruce. Tomu, že otec Járu vyloupl z krunýře lehce po několika málo úderech majzlíkem napomohla skutečnost, že jej těsně předtím vložil do lavoru s olejem, o kterém se domníval, že se jedná sice o trochu zkalenou, avšak stále ještě ke koupání použitelnou vodu. Vznikla tak dvojdílná forma, do které stačilo nalít příslušnou hmotu a socha Járy Cimrmana byla na světě. Takto vzniklá socha našeho velikána v životní velikosti, která je dominantou pracovního stolu řešetického přednosty Pávka, poukazuje na abnormální genialitu osobnosti, která svírající v jedné ruce kulatý předmět - stroj času, jakoby přímo naznačovala, že představovaná osoba toho má za svůj život světu opravdu mnoho říci a dáti. Přednosta Pávek může být na svůj pracovní stůl opravdu pyšný. Pro případ, že byste neodolal a rozhodl se vydat do Řešetic, přikládáme k dopisu mapku okolí místa nálezu.

S pozdravem Karel Tykadlo, J.J. Krtek, Silvestr Doktor a ost.

Mapa okolí Řešetic.

8.1.2003

Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce | První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec | O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách | Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. | Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? | Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. | Cimrman také psal pohádky. | Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. | Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. | Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. | Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). | Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. | O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. | Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. | A jaký byl detektiv? | Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. | Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. | Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. | Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. | O tom, jak a proč vznikl komiks. | Jára se zabýval také archeologií. | Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.