Jára Cimrman pedagog

Jára Cimrman se mohl chlubit dlouholetou pedagogickou činností, kdy využíval své nesporně bohaté znalosti z téměř všech oborů vědy. Je tedy zdánlivě s podivem, že drtivá část jeho učitelské praxe zahrnuje výuku na obecné škole, obvykle někde v zapadlé vesnici. Důvodem byly zkušenosti rakouských úřadů s jeho způsobem vyučování. Původně působil na gymnáziu v Brně, kde učil hlavně fyziku a matematiku. Nedokázal se však striktně držet obsahu probírané látky a volně přecházel do látky předmětu úplně jiného. Trpělivost rakouských úřadů přetekla, když Cimrman při objasňování volného pádu předpověděl zánik monarchie. (Zde je vidět, že udavači vykonávali svou činnost již od svých mladých let.)

Když Cimrman přešel na obecnou školu, měl zpočátku problém přizpůsobit výuku charakteru školy a tak vyučoval to, co bylo i pro studenty gymnázia velkým problémem. Vydané osnovy bral pouze za jakýsi úvod a dokonce podezříval úřady, že tyto osnovy jsou záměrně mírnější, než osnovy rakouských škol, aby rakouští žáci byli vzdělanější než ti čeští. Svůj omyl však nepřiznal, ani když bylo jasné, že nároky na jeho žáky jsou přehnané. Málokterý žák byl schopen nabývat vědomosti nastoleným tempem a ten, který to dokázal, mohl jít z obecné školy přímo na univerzitu. Když se tam pak zmínil, že jde od Cimrmana, byl vyzván, aby ostatním studentům přednesl nejnovější poznatky ze světa vědy. Nebylo totiž výjimkou, že Cimrman se někdy nechal unést a své žáky na obecné škole učil i to, o čem neměli profesoři na univerzitě ani potuchy. A tak jednoho dne došlo i na řetězovou reakci.

Vysvětlit problematiku řetězové reakce nebylo pro Cimrmana jednoduché. Byl zvyklý vše ukazovat názorně v praxi. Při svých nesčetných pokusech byl sice velmi odvážný, přinést však do třídy jaderný reakor považoval i on za příliš velké riziko. Musel se tedy omezit na tabuli a křídu, což se ukázalo být nedostačujícím. Až na jednoho nadanějšího žáka totiž nikdo nevěděl, o čem je řeč. A tak, když tento žák viděl Cimrmanovu bezradnost, nabídl mu pomoc. Věděl totiž, jak názorně celou problematiku svým spolužákům osvětlit. Nechal zatemnit všechna okna, až se ve třídě rozhostila černočerná tma. Do ticha se pak ozvalo plesknutí, jehož příčinou byl úder ruky do spolužákovy tváře. Jak se dalo čekat, nezůstalo jen u jednoho, ba naopak, frekvence úderů se stále zvětšovala a do procesu se postupně zapojila celá třída, včetně překvapeného vyučujícího. Jen několik vteřin se Cimrman divil, komu je aplaudováno, než sám na sobě pocítil, že se nejedná o potlesk. Trvalo dost dlouho, než se mu podařilo propracovat až k oknům, ta odtemnit a celý proces za enormního úsilí ukončit. Po sklidnění situace s překvapením zjistil, že reakce vyprodukovala dvě nové částice - byli to školní inspektor a ředitel školy, jejichž červené tváře prozrazovaly, že se procesu také zúčastnili.

Školní inspektor byl připraven na všelicos - byl již ředitelem informován o Cimrmanových nestandardních metodách výuky, ale že po několika okamžicích po vstoupení do jeho třídy přijde o svůj zlatý zub, to nečekal. Cimrman pak tuto skutečnost odůvodnil slovy: "Při řetězové reakci dochází ke štěpení." Důvodem, proč ředitel nechal své brýle v ředitelně nebyla jeho zapomnětlivost, ani znalost problematiky řetězové reakce, nýbrž zkušenost z předešlých návštěv Cimrmanovy výuky. Jára mu sice zhotovil nezničitelné brýle, když předtím mu ty jeho původní rozpustil omylem v kyselině (včetně skleněných čoček), ředitel se však po této neblahé události stal velmi nedůvěřivým, zvláště pak k Cimrmanovi. Inspektor se už chtěl zvýšeným hlasem dotázat, co se to vlastně děje, když ho zaujala neobvyklá tabule. "Co to je?" Cimrman hrdě odpověděl: "To je můj nový vynález - tabule opatřená zařízením na její mazání. Zatím tomuto mechanismu říkám pracovně: "Stěrače". Hned předvedu." Napsal cosi na tabuli a pak celé zařízení pustil do chodu. Zvědavý inspektor naklonil hlavu, aby lépe viděl celý mechanismus v pohybu. "Opatrně pane inspektore, tady jsem přišel o příčesek", upozornil jej ředitel. "No dovolte!," na to podrážděně inspektor, "ale teď k věci. Co se to tady dělo?" "Vysvětloval jsem žákům řetězovou reakci" "A co to vůbec je ta řetězová reakce?" "Já jsem myslel, že už to všichni pochopili." "No teď se nebudeme dohadovat, jestli to všichni pochopili, nebo ne, jisté je to, že to není v osnovách. Jak to, že neučíte podle vydaných osnov?" "Já se osnov držím. Probral jsem je v prvních čtrnácti dnech školního roku a teď učím další látku." "Ve čtrnácti dnech říkáte, tak to si hned prověříme, jak to ti vaši zázrační žáci zvládli. Tak na co bych se zeptal?" Inspektor si začal zamyšleně přejíždět prsty po tváři a přemýtat o otázce, kterou by žákům položil, když jeho ukazováček se najednou zarazil na mezeře v chrupu. Jakoby tomu nemohl uvěřit, ověřil si ještě inspektor zoufale jazykem krutou skutečnost: klenot jeho úst, tolik obdivovaný a diskutovaný dentisty širokého okolí byl pryč. "Můj zlatý zub! Nejprve musíme najít můj zlatý zub!," vykřikl.

Cimrman tedy vyzval žáky, aby se dali do hledání zubu. "Tak děti, zahrajeme si na zlatokopy," motivoval své žáky Cimrman a připomněl jim doby zlaté horečky. Celá třída se dala do usilovného hledání a jeden z žáků dokonce inspirován Cimrmanovou výzvou se snažil vyrýžovat zub z květináče s palmou. Když zub nebyl dlouho k nalezení, Jára řekl: "Jedině, že by skončil tady v té sklenici". Inspektor namýtl: "Ale vždyť v té sklenici kromě jakési tekutiny nic není." "Tou tekutinou je Lučavka královská, pokud tam váš zub opravdu skončil, je škoda že to žáci neviděli. Uzřeli by totiž možná dosti zajímavý jev. Řekl bych, že sám pan ředitel by to rád viděl." "Já jsem ten jev již jednou pozoroval," konstatoval smutně ředitel, "mně tam před nedávnem totiž spadly zlaté hodinky." "Tak to jsem rád, že se mi to podařilo namíchat správně." "Já už tak moc ne," odvětil smutně ředitel. Cimrmana tak potěšila skutečnost, se mu opravdu podařilo namíchat onu kyselinu, že promluvil k řediteli slova, která ho zrovna moc netěšila: "No to musel být úchvatný pohled, jak se tam to zlato rozpouštělo a mizelo do nenávratna. A pane řediteli, změřil jste, jak dlouho celý proces trval?" "Já jsem podle vás asi neměl v té chvíli namysli nic jiného, než měřit, za jak dlouho budu mít po hodinkách." "Ale vždyť ty hodinky, pokud vím, vám už stejně nešly." "To je sice pravda, ale také sám nejlépe víte proč." Inspektor přerušil tuto konverzaci netrpělivě slovy: "Teď nechte hodinky hodinkami a raději se soustřeďme, kde zmizel můj zub." "No pokud neskončil v té kyselině…" "Už dejte pokoj s tou kyselinou, ten zub se musí najít." Ředitel se snažil inspektora uklidnit trochu zamotanou teorií: "Když budeme předpokládat, že ten váš zub není z pravého zlata, ale jenom nějaká imitace tohoto vzácného kovu, tak kdyby skončil v té kyselině, tak by se třeba vůbec nerozpustil." Inspektora to však ještě více popudilo: "Pane řediteli, ten zub je památeční! Ten má víc karátů než vy dioptrií." K tomu Cimrman poznamenal :"No, tak to bude z ryzího zlata." Tato poznámka ještě zvýšila úsilí některých méně poctivých žáků. "Že jsem na to nepřišel dříve, vždyť já tu mám detektor kovů," znenadání zajásal Cimrman. Ředitel však na to trochu nevraživě:"To je ta věc, co mi zmagnetovala ručičky na těch hodinkách." Cimrman mlčky přitakal. "No moment pane Cimrmane," zareagoval na to prudce inspektor, "ne že mi s tím ten zub taky zmagnetujete a mně se pak bude při jídle přichytávat na vidličku." "Pane inspektore," na to Cimrman," zlato je diamagnetický kov, takže pokud je zub opravdu ze zlata, tak se mu nic takového přihodit nemůže." Inspektor neunesl máslo, které spočinulo na jeho hlavě a impulsivně se pokusil alespoň zpochybnit funkčnost Járova přístroje slovy:"Vsadil bych se, že s tím nenajdete ani kliku u dvěří." To se však Cimrmana velmi dotklo a neváhal inspektora informovat o svém největším úspěchu. "Pane inspektore, jistému panu Ořechovi jsem díky této věcičce našel ztracený zlatý prsten a ten prosím ležel v holubníku." "Je to pravda, pane řediteli?" "Ano, to je. Na druhou stranu mu ale, jak pan učitel říká 'touto věcičkou', vytáhl z holubníku tři holuby, které tak málem zmrzačil." "To je sice pravda, ale já jsem ho upozorňoval, že je má kroužkovat hliníkovými kroužky a ne železnými."

Zapnul tedy detektor a přiložil jej k podlaze. Nadšení však netrvalo dlouho, detektor totiž signalizoval přítomnost kovu všude, protože podlaha byla plná hřebíků. "S takovou ten zub nikdy nenajdeme," řekl rezignovaně Cimrman, zvedl detektor ze země a těsně předtím než jej vypnul, náhodou ho přiblížil ke kapse jednoho z žáků, aby detektor odhalil přítomnost podezřelého předmětu v ní. "Kdo ví, co ten váš přístroj všechno detekuje", řekl trochu posměšně inspektor. Onen žák byl vyzván, aby vyjmul obsah své kapsy a položil jej na lavici. K překvapení všech, mezi předměty byl i zlatý zub. Kromě něj ředitel bezpečně poznal svoji, již oplakanou, zubní protézu a monokl. "To je on!", vykřikl inspektor a vzal zub do ruky. Poněkud drzý žák se však ohradil:"Jak víte, že je to zrovna ten váš zub?" Inspektor jej však v mžiku usvědčil: "Tady ten punc, to je značka zubu, který se v našem rodu dědí z generace na generaci. Dokonce můj praděd si nechal vytrhnout zdravý zub, aby jej mohl tímto nahradit." "Jak jsi si mohl dovolit panu inspektorovi ukrást zub?", zeptal se žáka vyčítavě ředitel. Fantazie obviněného a zároveň usvědčeného však byla obdivuhodná: "To všechno ze soucitu s mým dědečkem, který už nemá ani jeden a tak rád by se ještě zakousl do pořádné pečeně. My jsme totiž chudí a umělý chrup mu pořídit nemůžeme." Nehledě na to, že s jedním zubem by toho moc nepokousal, onen žák bezesporu lhal, neboť právě svého dědečka ve spánku o dva zlaté zuby před časem oloupil, aby je pak výhodně zpeněžil. Vědom si ceny zlatého zubu pak neváhal zpeněžit i ten inspektorův. "Nelži!", reagoval na to Cimrman, "já si dobře pamatuji, jak jsi se mě jednou ptal na teplotu tání zlata." "Ještě jednou se to bude opakovat a nechám tě celý týden po škole," pohrozil ředitel. Drzý žák na to odpověděl: "Já myslím, že pan školní inspektor sem stejně zas tak často nezavítá." "Pane řediteli, ten žák má úplnou pravdu, přece se tady nenechám okrást o rodinné klenoty." "Pane inspektore, ani nevíte, jak je mi líto, že se něco takového stalo." "No to buďte rád, že to nevím, kdybych to věděl, tak vás nechám z fleku suspendovat. No ale já si nenechám kazit náladu," uklidnil se poněkud inspektor, když ho posléze zaujala do půl výšky zvlhlá zeď.

"Vám tady vlhne zeď." "Ale nevlhne, to tady pan vyučující včera na pokuse objasňoval Archimédův zákon a ještě to neuschnulo." Cimrmana nenapadlo v tu chvíli nic lepšího, než upozornit: "Ten ale v osnovách je, my jsme totiž včera opakovali." "Oni opakovali a my budeme kvůli tomu znovu malovat. Naštěstí jeden místní malíř, jmenuje se Jan Štětka, před časem slíbil, že zde na své náklady vymaluje kdykoliv bude potřeba. A svůj slib plní." "Chudák," politoval inspektor malíře, "to ale v den, kdy se takto zavázal ještě tady pana učitele určitě neznal." "Ano a proto jsme mu ze soucitu řekli, že nám bude stačit, když to tady vymaluje jednou za dva měsíce. Byl nám velmi vděčný a jenom si posteskl, co panu vyučujícímu tak hrozného udělal, že se mu tak mstí." "Já nejsem mstivý člověk," řekl Cimrman," ale důvod by se určitě našel. Nazval můj obraz 'Revoluční rok 1848' mazaninou." "Pokud se nepletu, tak je řeč tady o tomto." "Ano pane inspektore, jak jste jej poznal?" "No to víte, že podle názvu ne." "Pane inspektore, respektuji váš názor. Ale jak říkám, já nejsem mstivý člověk. Panu Štětkovi jsem nabídl pomoc a dokonce jsem mu jednou dal k dispozici barvy, které jsem sám vyvinul." "To je pravda, ale když do ní mistr malířský namočil štětky, slezly jim všechny štětiny." "Kdyby použil moje speciální štětky, tak se mu to nemohlo stát." "A jenom se tak z čisté zvědavosti zeptám, proč je vlastně odmítnul?" "Říkal, že i kdyby to ty štětky vydržely, nemůže riskovat, že se kvůli němu pak budou muset zdi znovu omítat." "No já se bojím, že tomu se stejně nevyhneme." "Pane řediteli, já se jenom snažím, aby se žáci toho ve škole co nejvíce dozvěděli." "Mě to ale někdy připadá, že se snažíte školu zdemolovat." "Víte přece sám nejlépe, jak se držím zásad Jana Ámose Komenského." "Ano, ale ten razil heslo 'Škola hrou' a ne 'Škola v troskách'". "A co na to říkají rodičové žáků?" "Ti neříkají nic, jelikož je o tom také neinformujeme, kdybychom tak učinili, nemáme tu ani jednoho žáka." "A teď si zjistíme, zda to riziko, kterému je tajně žactvo vystavováno vůbec stojí za to. A přidržel bych se onoho zlata. Jak jste si již všimli, zlato je vzácný kov. Copak ještě dalšího o zlatu víme?" Přihlásilo se několik žáků a jeden z nich byl vyvolán. "Zlato je dobrý vodič." Inspektor uznale pokýval hlavou. Teď však měla přijít chvíle pana ředitele. Ten usoudil, že by měl být také aktivní a dal žákům doplňující otázku: "Správně, a zlato je také špatný…" Nikdo se nepřihlásil a také samotný Cimrman s inspektorem se tvářili, jako kdyby odpověď neznali. "Nikdo? Tak já to tedy řeknu za vás. Zlato je dobrý vodič, ale špatný izolant." Inspektor s vyučujícím se na sebe podívali a rozhodli se raději mlčet. Jeden z netrpělivých žáků to však nevydržel: "Ale pane řediteli, to je přeci jasné; když je dobrý vodič, musí být zároveň špatný izolant." Ředitel se ohradil: "Teď najednou děláš chytrého, ale kdybych ti to neřekl, tak to nevíš." Inspektor raději zavčasu změnil téma.

"Pane učiteli, co je vlastně teď za předmět?" Cimrman se podíval na hodinky a řekl: "Když jste sem s panem ředitelem vstupovali, měli jsme fyziku, ale teď již vlastně máme hodinu zpěvu." "A jak to, že jsem neslyšel zvonění? Nemáte tu snad školníka?" "Školníka tu máme, ale zvonek ne," odvětil ředitel. "Jak to, že tu nemáte zvonek?" "My jsme tu měli, ale pan vyučující ho před nedávnem polámal." "A proč jste jej tedy neopravil, když jste tak zručný?" "Neopravil jsem ho proto, že jsem vyrobil úplně nový zvonek, moderní." "A kde ho máte?" "Museli jsme ho demontovat, byl poněkud hlasitý." "Byl tak hlasitý, že po prvním zvonění začali někteří lidé na vesnici balit prádlo a prchat do úkrytu," neodpustil si dodat pan ředitel. "To by mě zajímalo, jak jste mohl polámat zvonek?" "Já jsem ho vlastně nepolámal. Víte, někteří žáci si stěžovali, že je málo hlasitý. Chtěl jsem jim vyhovět a tak školník po mém doporučení na to trochu přitlačil a zkáza byla dokonána. Školník byl z toho nešťastný a tak jsem mu slíbil, že to před panem ředitelem vezmu na sebe. Alespoň do té doby, než bude zvonek nový. Věděli jsme, že pan ředitel bezpochyby dříve nebo později přijde na pravého viníka." "Ano, já přijdu na všechno, mě hned tak někdo neoklame. Jenom mě zaráží, že se mi za ty dva roky nesvěřil, přece bych mu za to hlavu neutrhl." "Ale znáte školníka. Navíc se obával, že to na něj řeknete panu inspektorovi. Ale já jsem ho uklidnil, slíbil jsem mu, že od vás se to pan inspektor rozhodně nedozví." "Tak abychom se vrátili zpět k výuce. Víte, nejsem žádný zbabělěc, ale řeknu vám, jsem sám rád, že už máme fyziku za sebou a budeme se věnovat takovému poklidnému předmětu, jakým je zpěv." "No to byste se divil pane inspektore," neodpustil si ředitel další stížnost, "když jednou nacvičovali píseň 'Pec nám spadla', tak tady spadlo kus stropu." "To je sice pravda pane řediteli, ale já jsme vám říkal, že to jednou spadne. Vy jste však nedbal." "Bodejď by to nespadlo, když jste tomu pomohl." "Pouze jsem ťukal do stropu smetákem do rytmu. Schválně si pane inspektore poslechněte, jaký to má neobyčejný zvuk." "No raději až někdy jindy pane učiteli." "No samozřejmě, pan inspektor tady nebude kvůli vašemu zvuku riskovat život," řekl trochu netakticky ředitel. "Zeptám se tedy, co jste probírali v hodině zpěvu minule," vyzval inspektor žáky. Dotázaný pak odpověděl : "Na jedné lidové písni jsme si vysvětlili, proč císař pán váhá s abdikací." "Pane učiteli, já jsem taky Čech a mám určité pochopení, ale nezdá se vám, že to trochu pře…," nedořekl trochu rozzlobený inspektor, neboť jeho zrak náhle spočinul na dalším Járovu neobyčejném obrazu. "Co je zas toto za mazaninu? A kde vlastně máte obraz císaře pána?" "Vždyť to je císař pán. Já jsem si ho dovolil sám namalovat." "To že je císař pán? A kde má vlastně hlavu?" "Vždyť celá vrchní polovina obrazu je věnována jeho hlavě." "Aha. A proč ji má tak hranatou?" "To je nový umělecký směr - Kubismus." "Pane řediteli, já se vám divím, že to trpíte." "Vždyť já sám jsem dosud nevěděl, že se jedná o císaře pána. Já jsem si myslel, že je to nějaký bambula z příbuzenstva." Tímto inspektorova trpělivost přetekla. "Pánové, máte štěstí, že mám šest měsíců do důchodu a nechci si komplikovat život. Jinak byste viděli, jak bych s vámi za ty řeči zatočil." "Ano, to je rozumné. Když ještě navíc uvážíme, že pan ředitel má tři děti." "Jak to já?," ohradil se pan ředitel, "já za nic nemůžu, to vy pane učiteli pořád děláte maléry." "Omyl, vy jako ředitel jste zde za všechno zodpovědný. Vrátíme se raději zpět k výuce." "Ano, nechte pana učitele chvíli pracovat a sám pak pochopíte, kdo je všemu vinen." "Ale prosím vás, máme hudební výchovu, co se může stát?" "No to uvidíte. Vy ani nevíte, kolik škody nám tu už v hodinách zpěvu způsobil."

"Víte, když učím žáky novou píseň, snažím se je nejenom tuto píseň naučit zpívat, ale také je seznámit s rozpoložením, v jakém autor byl, aby jej lépe pochopili, aby se vcítili do jeho situace a tak navozuji atmosféru, která odpovídá obsahu písně. Pak se někdy stane, že se přitom něco přihodí. Na druhou stranu pak ale žáci vědí, o čem zpívají, mají to před očima." "A jakou píseň budete učit zpívat žáky dnes?" "Je to píseň : 'U kanónu stál a pořád ládoval.'" "Tak to vidíte pane inspektore, on tady bude teď snad střílet z děla." "Kupodivu to není ojedinělý případ. Můj kolega mi jednou vyprávěl, jak jeden profesor na gymnáziu, když zrovna učil diferenciální rovnice - metodu střelby, si přinesl do výuky miniaturní, leč funkční dělo." "Tím profesorem jsem byl já," hrdě na to řekl Cimrman. "Tak to se nedivím, že jste skončil zde. Ale teď zpátky k výuce. Zazpíváme si nějakou píseň, ve které se ani nestřílí ani neděje žádná pohroma. Co třeba rakouská hymna?" "Je mi líto, ale žáci neznají slova." "Jak to, že vaši žáci neznají slova národní hymny?" Jeden žák se přihlásil: "slova bysme znali, ale je to v češtině." "No dobrá," na to inspektor, "zazpíváme si to tedy v češtině." Járu vtom zamrazilo v zádech. Text, který měl onen žák namysli znal totiž velmi dobře. "Raději ne, on to není tak úplně doslovný překlad," snažil se Cimrman odvrátit katastrofu. "Ale to nevadí, i tak si to rád poslechnu," odvětil nic netušící inspektor. "Pak ale navrhuji, aby byla nejprve zavřena všechna okna a zpíváno polohlasně, jinak si tu všichni koledujeme o velký malér." Inspektor po tomto návrhu znejistěl a když si nechal na zkoušku potichu odrecitovat první sloku, rázem věděl, která uhodila. "No tak to jsem jako neslyšel!" Žák, který píseň recitoval, inspektorova slova pochopil jinak než byla míněna a opakoval sloku znovu, tentokráte mnohem hlasitěji. Naštěstí mu Cimrman hbytým přískokem zacpal ústa. "Jak říkám, nemít šest měsíců do důchodu, tak to byste viděli. Pane učiteli, tam se vám hlásí žák, tak si ho laskavě vyvolejte." "No prosím Hromado, co jsi nám chtěl pěkného říci?" "Procházka měl být už dávno v důchodu a pořád tam ještě straší." "No to je vrchol, vaši žáci si snad budou ještě dělat legraci z císaře pána." "A jak víte, kterého Procházku onen žák myslel?" "Pánové, jestli si myslíte, že mě na sklonku mé pedagogické kariéry přivedete do maléru, tak to se velmi mýlíte," prohlásil nazlobený inspektor a odebral se svižným krokem ze třídy. Ředitel vyčítavě mrkl na Cimrmana a pak rychle následoval inspektora.

Když inspektor opustil budovu školy, myslel si, že už je v bezpečí. Z omylu ho ale vyvedla ředitelova ruka, která ho zastavila těsně před tím, než vkročil na záhon před školou. Důvod ředitelova počínání mu byl zřejmý až když si všiml cedule s nápisem : "Pozor, záhon jest podminován!" "Co má zase toto znamenat?," dotázal se překvapený inspektor. Ředitel mu celou záležitost osvětlil: "Původně tu byla cedule s nápisem 'Nevstupujte na záhon', někteří nesvědomití lidé si však dále zkracovali takto cestu a dokonce posměšně konstatovali, že tu stejně nic neroste. Pan učitel jim nejprve trpělivě na to odpovídal slovy: "Bodejď by tu něco rostlo, když to pošlapete." Nakonec se rozhodl záhon podminovat, bohužel bez mého vědomí. "A není to nebezpečné?" "Ani ne, mně osobně to jenom zničilo boty. Proto jsem také navrhl, aby tam alespoň dal tuto ceduli." "Raději půjdeme, nerad bych tu ještě přišel k úrazu," řekl trochu bojácně inspektor, když mu v tom přistála maketa palcátu na hlavě. "Odkud zase toto přiletělo?," podivil se. "Patrně začala hodina dějepisu, tuším že probírají bitvu U Lipan," odpověděl ředitel. "Pane řediteli, nechci být špatným prorokem, ale obávám se, že Lipany co nevidět zažije vaše škola."

Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce | První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec | O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách | Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. | Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? | Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. | Cimrman také psal pohádky. | Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. | Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. | Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. | Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). | Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. | O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. | Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. | A jaký byl detektiv? | Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. | Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. | Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. | Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. | O tom, jak a proč vznikl komiks. | Jára se zabýval také archeologií. | Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.