Jára a Švejk

Za tu dobu, co trpělivě dolujeme z nalezeného demižónu jednotlivé útržky z Cimrmanova díla, tedy klenot za klenotem, drahokam za drahokamem, již jsme si zvykli na všelicos, ale překvapení, které nás nyní čekalo, předčilo všechna předešlá. Podle všeho se Cimrman podílel i na světoznámém díle Jaroslava Haška, které většina z nás zná pod názvem: „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války”.

Nevíme kde došlo k chybě, nevíme kde se stal ten překlep, ale my jsme nalezli fragment tohoto literárního skvostu nadepsán: „Ostudy dobrého vojáka Švejka za světové války”. Jedno však víme bezpečně – Jára se s Haškem znal, spolupracoval s ním a sdílel jeden stůl v nejednom hostinci.

Poznali se už v Ženském obzoru, kde Cimrman přispíval svými články o třífázové elektrické kulmě na 380V a přesvědčoval ženy, aby ji bez obav používaly ke zkrášlení svého účesu. Ty se však k tomuto zázraku moderní vědy stavěly s nedůvěrou až obavami. Jára ve své důkladnosti přiložil i schéma zapojení, což odradilo i čtenářky, které původně měly o tento přístroj zájem. Připsat upozornění: „Nehasiti vodou ani pěnovými přístroji”, nebo nabídnout ke dvěma kouskům práškový hasicí přístroj zdarma, asi nebyl vhodný reklamní tah. Nezabral ani nový typ s přepínačem hvězda-trojúhelník, jak jej známe z výkonnějších motorů. Nezbylo už nic jiného, než aby sám Cimrman se jednoho dne nechal vyfotografovat po úpravě svého účesu kulmou ve zmiňovaném časopise. Tehdy tato fotografie vyvolala skandál, neboť se údajně Cimrman pokusil košatou parukou zakrýt ohořelou část hlavy. Přilepené obočí vypadalo věrohodně, ale chybějící řasy už se nepodařilo do fotografie přikreslit tak, aby čtenářky časopisu tento Cimrmanův podvod neprohlédly. A co bylo důvodem této nepříjemné Járovy nehody? Maličkost – vadná bleskojistka. Hašek byl celé nehodě přítomen a pod dojmem této neblahé události napsal povídku: „Aura páně Kazisvětova”.

Svět zvířat také nepřišel zkrátka. Jára totiž vynalezl speciální roztok proti blechám. Když však psa vykoupal v tomto roztoku, opadaly z něj nejen blechy, ale i všechny chlupy. Bylo mu ale bernardýna líto a tak mu ušil paruku z ovčí kůže. Hašek když uviděl psa, vyfotil jej a uveřejnil v již zmiňovaném časopise s titulkem: „Český kudrnosrstý ovčák“. O toto nové plemeno byl nevídaný zájem. Jára vyrobil hektolitry roztoku. Když mu však došel materiál – ovčí kůže, museli oba s pravdou ven.

Oba si byli politicky velmi vzdáleni, přesto jejich kamarádství fungovalo, neboť Cimrmanova činnost byla velkou inspirací pro Haškovy satirické povídky a tak se rád a často zdržoval v jeho blízkosti. Hašek založil Stranu pokroku v mezích zákona. Také Járu přemlouval, aby se stal členem, jenže ten mu namítl, že slovo „pokrok” je provokací Rakouska a že s tím nechce mít nic společného. Hašek tedy přidal slovo „mírného”. Jára měl opět námitky. Žeprý mu to nikdo neuvěří, že už kdysi založil Spolek mírného pití v mezích střízlivosti a jak to nakonec dopadlo. Navíc jméno Jára Cimrman nešlo dohromady s označením „mírný pokrok” a výraz „prudký rozmach” si tehdy nemohli dovolit. S jejich osudy si nakonec nečekaně zahrála první světová válka a hlavně její konec.

Zatímco Hašek se dostal do Ruska jako voják rakouské armády, Cimrman se tam dostal coby turista. Tehdy ještě nebyl turistický ruch v Rusku tak živý, takže můžeme Járu označit za jakéhosi průkopníka v tomto směru. Oba se zapojili v roce 1917 do revoluce, aby nakonec každý z nich stanul na opačné straně barikády. Hašek coby rudoarmějec, Cimrman coby bělogvardějec. Jaroslav coby bolševik, Jára coby menševik. A to ještě za původní prozatímní vlády byli jedna ruka. Hašek tvrdil, že je Jára příliš skromný a že nechce přiznat, že právě na jeho přímluvu byl jeho příbuzným, německým ministrem zahraničí Arthurem Zimmermannem, povolen průjezd Lenina Německem až do Petrohradu. Jára však trval na svém a dokonce prý poznamenal, že toto provést jeho příbuzný, tak se nechá okamžitě přejmenovat. Zatímco Hašek si z Ruska přivezl ženu, Cimrman tam svoji snoubenku nechal. Zjistil totiž, že je to rudogvardějka, která se vydávala v jeho přítomnosti za bělogvardějku čistě ze špionážních účelů a byla vlastně takovou ruskou Matou Hari. Zatímco to v Rusku vyhrála strana, které byl nakloněn Hašek, u nás to vyhrála strana, které byl nakloněn Cimrman. Ten také prohlásil, že Hašek si u nás přál podobnou vládu jako v Rusku stejně jenom proto, aby si měl i nadále z koho dělat legraci.

Hašek doma tedy pokračuje ve Švejkovi, kterážto postavička už spatřila světlo literárního světa před válkou. Jára paralelně s ním píše svoje „Ostudy“ a není vyloučeno, že sem tam se něco prolnulo. Nevíme jak moc a nevíme ve kterých místech, ale můžeme Vám nyní představit to, co v Haškových „Osudech“ nenajdete. Pro lepší orientaci v textu je Švejkova přímá řeč uzavřena do těchto uvozovek: »«.

»To byl jeden pokladní, jmenoval se Vacek. Ten jednou taky nemohl usnout a tak si vzal prášek na spaní. Ráno když šla k němu bytná poklízet, marně bušila na jeho dveře aby jí otevřel. On ale spal jak zařezaný. Když toto bušení uslyšel pekař Zedník, který bydlel opodál, přišel tam a poradil bytné, ať jde pro zámečníka, aby dveře vypáčil. „Jen aby nebyl mrtvý. To se obvykle stává, když ten za dveřmi dlouho neotvírá.” Bytná po cestě pro zámečníka potkala několik svých známých a vyprávěla co se stalo tak živě, že než přišla se zámečníkem, před domem už se prali dva funebráci. Ten co nakonec vyhrál, nějaký Holomek, vtrhl dovnitř i bez zámečníka řka, že už v tom má praxi. Pana Vacka změřil jako na rakev a ten když se vzbudil, bylo mu ohlášeno, že má příští středu funus. „Ale hrome, když jsem přeci živý, tak nemůžu mít ve středu funus!” Bránil se. „Když nemůžete, tak nemůžete, tak to odložíme na příští měsíc.“ To už ale pana Vacka dopálilo. „Já na vás nechám zavolat strážníka, budete vidět, kdo tady bude mít ve středu funus!" Pan Holomek se dal do pláče. „Šéf mi nakázal, že bez nebožtíka se nemám vracet. Co teď budu dělat?“ „Tak mu snad chlape vysvětlíte, že žádný nebožtík není. Nebo se mu tam snad chcete oběsit v kanceláriu?“ Vidíte, z toho plyne, že než člověk ulehne, měl by si řádně natočit budíka. My tu ale žádného nemáme, tak nevím. Bojím se, abychom taky něco důležitého nezaspali.«

»Víte, já myslím, že tady se nám bude spát moc dobře. Pěkně ty zákopy vykopali. To jeden ortoped z Libně, jmenoval se Procházka, my jsme mu říkali „Franz“, který chodil k Bartáčkům, ten vždycky tvrdil, že lidé dělají chybu, když spí na měkkém loži. Že ty matrace a peřiny jen křiví lidskou postavu. Žeprej nejlepší je spát na tvrdém. Víte, je to hezké, že i během války i v zákopech dbají o naše zdraví. Vždyť my si tu vlastně narovnáme záda. Až se nás doma budou ptát, jak to děláme, že máme tak rovná záda, tak řekneme: „Zkuste spát pár dní v zákopech a uvidíte, jaká budete mít záda.“ A oni budou marně hledat bojiště, kde by našli zákopy, ve kterých by se vyspali, protože už bude po válce. Už to bude mít Rakousko vyhrané. Všude bude mír, jen ti lidi budou mít pořád křivá záda.«

Když dorazili až do vesnice, která už ani neměla jméno a která čítala toliko čtyři rozpadlé domy a jednu trať, která za vesnicí končila a před vesnicí začínala, rozhodli se zde usaditi. Poručík Dub, asi z nedostaku aktivity, vymyslel si tuto kratochvíli: U trati zarazil ceduli: „Nevstupovati na trať!“, v muničním skladu nadepsal: „Nekouřiti, nebezpečí explose!“ a u rybníka, jehož obsah tvořilo už jen bahno, vystavil výstrahu: „Přísný zákaz koupání pod pokutou 50 zl.“ »Víte, tady ty cedulky, to jsou moc užitečná věc. Jednou, když jsem byl na manévrech, tam bylo se mnou několik tak zvanej algoritmů. Ti neuměli číst, ba ani psát. Jeden oficír si toho všim, když měl na dveřích napsáno „Nicht klopfen“ a jeden takový analfabet mu tam půl hodiny klepal na dveře jak datel. Oficír celý rozzuřený otevřel a křičí: „Chlape, copak neumíte číst?!“ „Neumím.“ Překvapený oficír se dotázal: “Vy hovado, jak to, že neumíte číst?“ „Nás je tady takových víc, pane nadporučíku,“ řekl ten voják, aby v tom nebyl sám. Měl pravdu. A tak milí analfabeti chodili do povinného kroužku Alfabet, kde se učili číst a psát. A byl tam také jeden voják, který se jmenoval Buk. Tomu se ta písmenka pořád pletla a nebyl schopný si je zapamatovat. Ten co je to učil, si zas buď nemohl zapamatovat Bukovo jméno, nebo v tom rozčílení se mu to nějak převalilo na jazyku a vždycky na něj křičel: „Dube, vy jste takový osel, že vy se to nenaučíte ani za sto roků!”« Vtom se ale ke skupince přibližoval poručík Dub a když uslyšel svoje jméno a navíc následované touto nadávkou, přišel až ke Švejkovi a pomyslel si: „Tak toto už je urážka představeného. Toho pošlu před polní soud. Mám tu plno svědků.“ Než však stačil promluvit, Švejk pokračoval. »Takže ten pan Buk, alias Dub si z toho tak moc nedělal, protože vyučující nadával nějakému Dubovi, který mu mohl být úplně ukradený.« Dub už chtěl zakročit, ale ještě si to rozmyslel. „Třeba těch urážek bude ještě víc a o to to bude pak tvrdší.“ »No ale jednou tak šel, do nějakejch dveří, na nichž byl nápis „Pozor! Nevstupovati! Nebezpečí úrazu.“ No a jelikož pan Buk neuměl číst, vstoupil a propadl se asi deset metrů pod zem, protože tam zrovna dělali…« „Vy mě ještě zatím neznáte, ale toho budete Švejku litovat!“ nevydržel to Dub. »… latrínu, ale kapánek to s tou hloubkou přehnali.« Dořekl Švejk. Skupinka když spatřila Duba, v tichosti se rozešla. Jen Švejk tam zůstal. »Tak vidíte, jak jsou cedulky důležité a jak je dobré vědět, co je na nich napsáno.«

»Víte, když je člověk ukecaný, to je potom hotové peklo. Do kavárny U sanice chodil nějaký Žoužela a ten vám kecal, kecal a kecal. Už to tam jeden pán nemohl vydržet a jednou mu takovou natáhl, že mu vyrazil skoro všechny zuby. To se ví, pan Kotva, který byl té rány původcem putoval do chládku. Ostatní si ale řekli: „No aspoň už ten Žoužela nebude kecat.“ Opak byl ale pravdou. Žoužela kecal dál, akorát mu nikdo nerozuměl. To jsem ho jednou potkal – to měl ještě zuby a to jsem mu jen řek´: “To jsou mraky, vypadá to, že bude pěkně pršet...“ a on hned na to: „Znal jsem nějakého Bígla a ten vám vždycky vycházel ven akorát když pršelo. Byl to zkrátka vodofil a bez vody nemohl vydržet. Říkali mu 'Vodník'. Jak šel kolem nějakého rybníka, šup a už tam byl. Jednou si pochroumal nohu a tak mu ji doktor něčím omotal a přikázal mu, že musí mít nohu stále v suchu. Ale to víte, ještě se nedobelhal ani domů a už byl celý mokrý a bez obvazu, který mu uplaval i s berlou. Šel kolem řeky, chtěl si aspoň namočit tu druhou, nějak se mu to svezlo a on tam spadl celý. Příště ho museli dva lidé doprovázet od doktora, aby neudělal znovu nějakou hloupost. Dokonce mu zastavili vodu v bytě. Jenže to víte, nepočítali s deštěm. Začalo pršet, on vyběhl ven a pak mohl jít znovu k doktorovi. Jednou ho ta vášeň málem přivedla do kriminálu. Když se utopila paní Drápková, když v rybníku máchala prádlo, tak ho příbuzní zažalovali, že ji stáhl pod hladinu. Naštěstí pro něj neměli žádné důkazy a navíc měl tři svědky, že zrovna v tu dobu byl na plavekých závodech v Poděbradech. Jednou ho málem zastřelil myslivec. Bígl se čvachtal v rákosí a myslivec si myslel, že je to velká kachna. Ale svému osudu stejně neuplaval. Jednou v zimě, když hodně mrzlo, vysekal si v ledu díru, že si alespoň trochu začvachtá, nakonec tam vlezl celý a už nevyplaval. Našli ho až na jaře. V jeho kabátě našli cedulku na které bylo napsáno: 'V případě utonutí mne prosím nevylovujte.' Samozřejmě, že z hygienického hlediska to bylo nepřípustné ho nechat ve vodní nádrži a tak ho spálili a jeho popel rozprášili ve Vltavě.“ Když domluvil, využil jsem chvíli pauzy pro nadechnutí a pronesl jsem: „Ale na bouřku to nevypadá...“ a on hned: „Jednou byla taková bouřka, že když na Pankráci..."« „Švejku nechte toho, nebo mě z vás trefí šlak.“ »No vidíte a to jsem vám to vyprávěl jen ve zkrácené podobě.«

»Jednou vám do hospody U Fešáka přišel cizinec, byl to Holanďan, jak jsem se později dověděl, a ten se tam objevil zrovna, když byly prasečí hody. Hostinský Doubrava když zjistil, že je to cizinec, začal mu podstrkovat jitrnice, jelita, ovar a další lahůdky a pobízel ho slovy: „Žér cizinče, jen žér.“, jako aby se ukázal. Žeprý aby ukázal pohostinnost zdejší českýho lidu. Ale milý cizinec si toho skoro ani nevšiml. Snědl pouze cibuli a pár okurků. Když mu hostinský přinesl tlačenku, na které si moc zakládal a kterou považoval za lahůdku, kterou si nemohl dovolit nikdo odmítnout a cizinec se při tom ještě nějak opovržlivě ušklíbl, hostinský už to nevydržel a jednu mu natáh. „Chlape tak sežereš to, nebo to mám do tebe nacpat násilím?“ Na četnické stanici se zjistilo, že milý Holanďan je vegetarián. To je jako ten, co nepozře maso jak je rok dlouhý.« Baloun se lítostně zatvářil a pronesl otázku: „Ani kousek masa?“ »Ani kousek.« „No ještě že nejsem vegetarián, to bych se asi zbláznil.“

»Pánové, taková skleróza, to je vám ošemetná věc. To jednou za Prusko – Rakouské války, nějaký Párátko, mimochodem vypadal jak špejle od jitrnic, se hlásil generálmajorovi Tepichovi: „Poslušně hlásím, vojín Párátko, od šesté...“ „Cože?! Od šesté? Co tu děláte? Vy tu nemáte co dělat, vy máte být o sto kilometrů dál v boji!“ „Když on mě tu pan obrlajtnant Rauchner zapomněl.“ „Jste nějaký kloubouk, nebo šál, aby vás tu nějaký obrlajtnant zapomínal?“ „Ne, jsem vojín Rakouské armády, pane generálmajore!“ „Správně. A jako takový půjdete na dva měsíce do chládku. A to si ještě rozmyslím, jestli z toho nebude soudní proces. Vězení tu nemáme, tak vás zavřeme zatím tady do toho sklepa.“ A tak milého Párátko zavřeli do sklepa, který byl, jak brzy zjistil, plný jídla a vína. Tyto zásoby si tam schoval jeho majitel, který byl však zanedlouho nucen uprchnout. A co myslíte že se nestalo? Na milého Párátko zapomněli a bez něj se stáhli. Párátko se měl dobře, dokonce i společnost tam měl. Nejprve se kostry, kterou našel ležet opodál bál, ale pak si na ni zvykl a nakonec se s ní i skamarádil. Prostě se tam měli dobře, dokud je nepřekvapil hromový hlas majitele, který se vrátil domů a jeho první kroky vedly do sklepa: „Co tady děláš, tlusťochu?!“ Párátko nebyl při své postavě na takové oslovení zvyklý a tak odpověděl: „Myslíte tady tu kostru? Je tu se mnou, dělá mi společnost.“ „Ne, myslím tebe, bečko sádla.“ Tyto nadávky nebyly od věci, neboť milý Párátko za ty necelé dva měsíce ztloustl k nepoznání. Asi se v něm uvolnil tukový hormon, jak říkával medik Kozelka dvoumetrákovému Kotoučovi. „Milý pane, nevím kdo jste a jaký druh oční choroby vlastníte, ale já jsem vězeň a mám tu být ještě jeden a půl týdne.“ „Milý pane otylý, už je dávno po válce, tak koukejte vypadnout, nebo spíše se odkutálet, z mého sklepa.“ Panu Párátkovi se moc nechtělo, navíc se bál, že to bude považováno za pokus o útěk z vězení, ale nakonec byl svolný sklep opustit pod podmínkou, že si bude moci s sebou vzít jeho kamaráda, kostru.«

Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce | První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec | O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách | Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. | Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? | Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. | Cimrman také psal pohádky. | Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. | Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. | Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. | Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). | Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. | O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. | Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. | A jaký byl detektiv? | Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. | Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. | Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. | Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. | O tom, jak a proč vznikl komiks. | Jára se zabýval také archeologií. | Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.