|
Žil byl jeden sedlák a ten měl několik vepříků a dva voly, s kterými oral. Práce mu šla pěkně od ruky, voly si pochvaloval, ale to nemělo mít dlouhého trvání. Jednoho dne k němu přišli a jeden říká za oba: „My tady dřeme jak dva voli a ty máš truhlu plnou peněz. Proč za ně nekoupíš traktor a neušetříš nás té namáhavé práce?“ „Ale synku,“ odvětil sedlák, „já nemám tolik peněz, abych si mohl dovolit traktor.“ „My dobře víme, že máš už nejmíň na dva traktory. Ale jak myslíš, když nechceš koupit traktor, peníze si vezmeme sami.“ A tak přivázali sedláka, sebrali obsah truhly a odešli. Sedlák jen smutně podotkl: “Pěkně jste se mi odvděčili za to, že jsem vás sebral v lese špinavé, dal jsem vám práci a vy jste mohli jíst se mnou ze stejného talíře, pít ze stejného hrnku a spát ve stejné posteli. Inu, dobrota se už dnes nevyplácí.“ Pak za nimi ještě zoufale zavolal: „Vraťte mi aspoň ty dva kapesníky!“ Nevrátili, nevděčníci.
| |
Když odešli, roztrhl provaz, kterým byl svázán. „Tak, a na čem se teď oběsím?,“ řekl si. V tom přispěchal na pomoc jeho soused, vždy ochotný pomoci, či poradit. „Tady máš brokovnici.“, říká dobrácky sedlákovi, podává mu brokovnici a dodává: „A miř prosím přesně, mám už jen jeden náboj a ten potřebuji pro sebe.“ „Děkuji, vidím, že jsi kamarád a že mě nenecháš ve štychu.“ Soused ještě tiše pro sebe dobrácky dodává: “Snad bude mířit přesně a nebude se trápit, to prase.“ Vychází rána, prase ani nezakvičí a ulehá ke svému věčnému spánku. „Povedlo se,“ říká si radostně soused. Už se těším na jelítka. „Netrefil jsem sice které jsem chtěl, ale jedno prase leží a jelikož ty už máš jen jeden náboj, spokojím se i s tím, co jsem trefil.“ „To jsi hodný. Uvidíš, že až budeš střílet příště, určitě trefíš.“ „Děkuji, člověku je hned lépe u srdce, když ví, že mu někdo věří.“
| |
I odebral se sedlák s naporcovaným prasetem na trh, aby vydělal aspoň část toho, co ztratil. Cestou potkal dva loupežníky. „Ruce vzhůru a obsah kapes sem, sic tě provrtáme jak cedník!“ Jeden z nich natáhl ruku a do ní mu dal sedlák sice trochu neochotně, ale přitom svižně, dva posmrkané kapesníky. „Co to má být?“ „Obsah mých kapes, jak jste žádali.“ „Peníze nemáš?“ „Nemám.“ „A co vezeš na tom žebřiňáku?“ „Rozporcované prase. Vezu jej na trh prodat.“ „Tak my si počkáme, až se budeš vracet.“ „Nevadí, že zpátky půjdu s ozbrojeným doprovodem?“ „To ať tě ani nenapadne, sic tě provrtáme jak cedník, až budeš sám.“ „Co máš pořád s tím provrtáváním?“, obořil se na svého kamaráda kolega ve zbrani a pronesl tuto myšlenku: „Nebylo by jednodušší ho zastřelit? Mám sice náhodou s sebou nebozez, ale...“ „Drž hubu!“ „No, vidím, že jste pěkně drsní. Asi nemám na vybranou.“ „To teda nemáš, sedláku. My nejsme takoví voli, jak si myslíš. S námi jen tak orat nebudeš.“ Sedláka vtom napadla myšlenka, která se v podobné hlavě vyskytne jednou za sto až dvěstě let. „Pánové, a proč jste se vlastně dali na loupežničinu?“ „Máme svaly, ale nemáme práci sedláku. Rozhodli jsme se tedy soukromničit, pravda trochu nelegálně.“ „Ale pánové, mistři řemesla loupežnického, u mne je práce dost.“ „A ty bys byl té dobroty, sedláku?“ „Pověste bambitky na hřebík a můžete u mě nastoupit.“ „Nevím, jak ti poděkovat.“ „Neděkujte mi, vždyť jen oplácím dobro dobrem. Budete u mě orat a vláčet, sázet, sklízet úrodu a starat se o hospodářství.“ „Souhlasíme, staneme se opět poctivými lidmi.“ „Výborně, a začít můžete tím, že mi vrátíte kapesníky.“ „Jaké kapesníky?“ „Vrať mu je, vole. Odteď jsme už opět poctiví lidé.“ „Nebude to jednoduché, vždyť je to náš první a jediný lup naší loupežnické kariéry.“ „Jen mi je vraťte, čeká vás jiná kariéra, daleko oslnivější.“ „A do čeho budeme smrkat? Na rukávech už nemám jediného volného místa.“ „Tak si je zatím ponechte, vrátíte mi je později.“ „Prase!“ „Ještě že jste mi to připomněl, musíme jít na trh prodat to prase.“ A tak se všichni tři odebrali na trh.
| |
Na tržišti hned oba napravení loupežníci vyvolali pozdvižení. „Nejsou to ti loupežníci, co se mě pokusili oloupit?, “ zvolalo desetileté dítě. „Já je také poznávám, chtěli mi ukrást čagan,“ ozývá se zase odjinud hlas osmdesátileté babičky. „Počkat, já se podívám, ještě by měl mít jeden z nich po něm šrám na zádech.“ „To je ta babka co mě přetáhla čaganem.“ „Opravdu široká klientela,“ pomyslel si sedlák a promluvil k davu: „Ale sousedé, to nejsou žádní loupežníci, oni tu jsou se mnou.“ „My u vás nejsme žádní sousedé, vždyť jste přespolní.“ Zatímco se sedlák dohadoval s místními o významu slova „soused“, jeden z lupičů zapomněl, že už je slušný člověk a pohotově vytáhl kvašák z díže. Majitel díže si toho všiml a klidně řekl: „Aspoň jste si mohl vyhrnout rukáv.“ Loupežník pohotově odpověděl: „Buďte rád, že jsem vám tam něco nechal.“ „Jak se tak dívám do té díže na to co tam teď plave, tak už mi to může být úplně jedno.“ Sedlák si toho všiml a chtě zachránit situaci, křičí na čerstvě okradeného prodejce: „Beru jeden, platím dva!“ Prodejce vytáhl kvašák a říká: „Tady to je, dobrou chuť.“ Sedlák okoštoval kvašák: „Je v tom asi nějaké orientální koření, prozradíte mi recept?“ „Raději ani ne, možná už by vám tak nechutnal. A navíc, někdy bývá lák dochucen až přímo na místě.“ Nic netušící sedlák zavtikoval: „No, holuby tu poletovat nevidím, takže ti to asi nedochucovali.“ „No jak se to vezme,“ odpověděl prodejce. Sedlák dojedl kvašák a pustil se do prodeje: “Sousedé, kupte si čerstvé vepřové maso, jitrnice a jelita!“ Jeden z loupežníků však na to vznesl poněkud nevhodný dotaz: „A na co to prase zdechlo?“ „Na nic nezdechlo, to je poctivě zastřeleno. Dokonce jsem ho ani původně zastřelit nechtěl.“ „Někdo tu prodává naporcované prase?“, zeptal se znenadání nedaleko stojící statkář Meduna. „Já bych si ho celé vzal. Řezník onemocněl a já bych chtěl pohostit návštěvu. A maso by mohlo být i trochu zkažené.“ „Tak tady máte přesně co chcete,“ chopil se obchodu loupežník. „Zvláště si povšimněte té nazelenalé barvy zde na plecku.“ „Nevšímejte si ho, on má zelený zákal. A také už dlouho nejedl. Mně například říkal, že vypadám sešle.“ „To měl náhodou pravdu. Pánové, přijmete mé pozvání na hostinu?“ „A co se bude podávat?“ „No přece tady to prase.“ „Děkujeme za pozvání, ale my přijdeme až někdy jindy.“ „Neblbněte, tomu praseti nic není.“ „Až mu bude, bude už pozdě.“ „Pánové naposledy, jdete se mnou na tu hostinu?“ „Jdeme!“, ozvaly se, k překvapení statkáře, čtyři hlasy. „Nejdeme, jedeme. Jsem tu vozem.“ Všichni čtyři se pak vydali vozem kdesi k lesu.
| |
„Jak se tak dívám na pana statkáře, chudáci koně.“ „Nechte si ty poznámky, nebo půjdete pěšky.“ „Pěšky tam budu dřív než na tom voze.“ „Podívejte pane statkáři, ještě u mě nenastoupili a jak už odmlouvají.“ „No právě že jsme nenastoupili, tak si to ještě můžeme rozmyslet a vrátit se k našemu předešlému povolání.“ „A jaké bylo vaše předešlé povolání?“, zeptal se statkář. „No, jak bych vám to řekl... Pracovali jsme v lese.“ „Aha, takže dřevorubci.“ „Něco takového.“ „No ty na to teda vypadáš.“ „Pánové, měl jsem shodou okolností v mém lese zaměstnány dva dřevorubce.“, řekl statkář a hned pokračoval: „Byli to chlapi jako hora. Ale bohužel, jak už to někdy bývá, musel jsem je propustit. Přivydělávali si na mých pozemcích vedlejší činností – přepadávali pocestné a loupili. Dokonce jednou přepadli i mě a to se jim stalo osudným. Letěli na hodinu. Výpovědi leží ještě dnes v zásuvce mého stolu, oni si pro ně totiž ani nepřišli. Od té doby jsem je neviděl a od té doby se také říká, že v mých lesích vnoci straší.“ „Dva bezhlaví dřevorubci prý vycházejí z křoví a pocestné přivádějí k šílenství,“ ozvalo se temně z velké bedny, která ležela vzadu na voze. „Ty už jsi je musel potkat“, zavtipkoval loupežník na účet kamaráda, neuvědomujíce si, odkud onen tajemný hlas šel. Bedna se náhle otevřela a onen loupežník, který se doteď jen uculoval, se lekl a spadl z vozu na zem. „Nenechávejte mě tu!,“ křičel za vozem, který se zakrátko zastavil. Ten tajemný hlas patřil majiteli díže s okurkami. „Okamžitě vypadněte z mého vozu!,“ zvolal druhý loupežník. „To už se mi 'podařilo' dvakrát, váš vůz má díru.“ „Jak to, 'z mého vozu'?“, dotázal se sedlák. „Promiňte, poněkud jsem se unáhlil.“ „V tom voze ale žádná díra nebyla,“ znejistěl statkář. „Ovšemže nebyla,“ odpovídá majitel díže, „a jak jsem se podle vás měl nepozorovaně do vozu dostat?“
| |
Majitel díže vysvětlil statkáři důvod svého počínání a pokračoval se zbytkem osádky do útrob černajícího se lesa. Mlha padala a nervozita všech se stupňovala. „Sekery prý neostří a o to víc bolí odsekávání jednotlivých částí lidského těla přepadených. Sekery navíc asi už budou pěkně zkorodované, takže otrava je v takových případech běžná,“ vysvětluje dále majitel díže. „Nechcete si nechat ty báchorky až na pozdější dobu? Třeba až vyjedeme z lesa?,“ zeptal se nápadně bojácně jeden z loupežníků. „Není třeba propadat panice, pane“, uklidňuje majitel díže třesoucího se hrůzou loupežníka, „mohu vám dát injekci proti tetanu.“ „Injekci? Jen přes moji mrtvolu. Už jednou jsem dostal injekci a napuchl jsem jak papuč.“ Najednou se vůz zastavil. Koně se začali vzpínat, ale vůz se ani nehnul. V kolech to skřípalo a lesem se rozléhalo praskání dřeva. „Pánové, tak to je náš konec,“ pronesl jako první po této nemilé události statkář. Ostatní nebyli schopni slova. Po chvíli jeden z loupežníků zoufale zakřičel: „Dejte mi tu injekci!“ Majitel díže jej tedy naočkoval. „Neztrácejme hlavu,“ pronesl po chvíli sedlák. „Ti dva, co ji ztratili, už si jdou jistě pro nás,“ reaguje na to majitel díže. Naočkovaný loupežník po těchto slovech už to nevydržel, vyskočil z vozu a dal se na útěk. „Musíme zůstat při sobě, jinak nemáme šanci“, upozorňuje majitel díže. Sedlák bere rozum do hrsti a snaží se situaci racionálně řešit: „Máme tu nějaké účinné zbraně?“ „Bojím se, že tu nemáme nic, čím bysme je mohli ohrozit,“ odpovídá statkář. „A co kdybychom je otrávili tím prasetem,“ navrhuje loupežník. „Vždyť ani nemají hlavy,“ namítá sedlák a pak si uvědomuje, na co vlastně odpovídá. „Člověče, jak můžete v takové situaci vtipkovat?“ „Zbraně nemáme, ale je tu taková kovová tyč, před chvílí jsem ji měl v ruce,“ řekl majitel díže a tak dlouho šmátral kolem sebe, až ji nahmatal. Začal s ní lomcovat, až najednou se vůz rozjel. Druhý loupežník následkem cuknutí vypadl z vozu. „Že vy jste za tu páku zatáhl už předtím? Vždyť to je brzda.“ Když majitel díže přitakal, byla záhada objasněna. Všem se ulevilo. Úleva byla tak veliká, že nikoho ani nezajímal zoufalý křik vypadnuvšího loupežníka, kterému se vůz nenávratně vzdaloval.
| |
„Škoda, že tu není klavír,“ říká majitel díže, „zahrál bych vám svou novou skladbu, kterou jsem nazval: 'Koňská ukolébavka'“. „No to je právě dobře, už jednou jsme vaší vinou stáli.“ „Víte o tom, že oba vaši budoucí zaměstnanci zůstali v lese?“ „No, co se dá dělat. Snad se tam neztratí.“ „To víte že neztratí, navíc nás už tu bylo moc, každou chvíli někdo vypadl a taky koně byly zbytečně přetěžovány.“ „Že zrovna vy, který máte takový strach o zdraví koní jste jim svou utajenou přítomností ještě přitížil?“ „No vidíte, to mě v ten okamžik vůbec nenapadlo, jinak bych býval byl utíkal za vozem.“ „To si z nás teď utahujete, ne?“ „Ale kdepak, já a utahovat si. Já jsem také, kromě mnoha jiného, vytrvalostní běžec. “ „Kromě čeho jiného?“ „To by bylo na dlouho a tak daleko jistě nejedete, abych vám to stihl všechno vyjmenovat.“ Zanedlouho vůz opustil les a majitel díže mohl obdivovat první objekt, který se znenadání objevil před zraky projíždějících.
| |
„Ale, to je pěkný statek. Tady je vidět starostlivá ruka majitelova.“ „Člověče, to nevidíte, že to je zřícenina hradu?“ „Já jsem vás jenom zkoušel, zda to poznáte.“ „A proč bych neměl poznat co je zřícenina a co je můj statek?“ „No to nemusí být snadné.“ „Jak to myslíte?“ „Po světě se toulá všelijaký neřád. Já jsem kupříkladu jednou šel po ulici s takovým podezřelým člověkem, který mi slíbil ukázat a případně prodat ve svém domě mimořádnou botanickou raritu. Jen jsem řekl: 'To je ale krásná vila.' A on už se do ní dobýval zadním vchodem, žeprý zapomněl klíče. No to se ví, zavolal jsem opodál jdoucího strážníka a ten jej po chvíli dohadování odvedl na stanici. “ „A co bylo pak?“ „Tam se ukázalo, že ten dům opravdu patřil jemu a že si opravdu zapomněl klíče. Jenže když za doprovodu strážníka opouštěl dům, byl tak rozrušen, že zapomněl zamknout. A během pobytu na stanici mu jej někdo vykradl. Tak to vidíte.“ „No ten tedy musel mít radost.“ „Moc velikou ne. Dokonce mě v návalu zlosti obvinil, že jsem byl kumpánem onoho zloděje a za pomoci strážníka jej vylákal z domu.“ „A jak to dopadlo?“ „Pustili mě na podmínku.“ „Opravdu?“ „Ne. To s tou podmínkou byl jen vtip.“ „Už jsem se lekl.“ „Utekl jsem.“ Statkář se úzkostlivě podíval na majitele díže a ten raději věc přivedl na pravou míru: „Taky pokus o vtip.“ „Vy tedy umíte být vtipný.“ Vůz přijel až ke statku. „To je ale krásný statek,“ zalichotil majitel díže statkáři. Dočkal se však chladné odpovědi: „Tak už toho nechte.“ „Tak dobře,“ odvětil majitel díže, „ta zřícenina vypadala lépe.“ „No tak hanět mi ho taky nemusíte.“ Všichni tři se odebrali do útrob statku. Když se chystali po jídle a delší konverzaci, které majitel díže dominoval ulehnout, ozvalo se bušení na dveře. „Kdo to může být tak pozdě?,“ zeptal se statkář. „Jak to, že buší na dveře? Vy snad nemáte elektrický zvonek?“, zeptal se majitel díže. „No nemám.“ „Tak to je, nezlobte se na mě, ignorace technického pokroku.“ Po otevření dveří spatřil statkář jednoho z loupežníků. „Tak přece jste našel cestu z lesa,“ řekl loupežníkovi a zeptal se ho: „A co váš kamarád?“ „Ten je tu se mnou, ale nevleze se do žůdra. On tak napuchl po té injekci.“ Statkář vyšel ven a když spatřil zavalitou postavu loupežníka, řekl: „Nedá se nic dělat, budete muset spát v maštali na seně.“ „Tak budeme spát v maštali.“ „Jak vidíš, tak já dveřmi, na rozdíl od tebe, projdu, takže já budu spát jako člověk v posteli.“ „A kde jste se našli?“ „Ještě v lese. Nejprve jsem slyšel kroky a tak jsem se bál, že je to ten bezhlavý dřevorubec. Ale když jsem zahlédl jeho obrysy, tak jsem si oddechl, že je to jenom medvěd. Mohli jsme tu být i dříve, ale on jak napuchl a jak byl ten les místy hustý, tak kolikráte nemohl projít mezi stromy.“ „Pánové, ale stejně řeknu vám, klobouk dolů. Já být sám v tom lese, tak umřu strachy.“ „Víte,“ řekl hrdinsky napuchlý loupežník, „bál jsem se, že třeba potkám toho bezhlavého dřevorubce. Ale pak mi vyvstala otázka, čím asi může takový dřevorubec myslet, když nemá hlavu?“ „Čím asi? Tím co ty.“ „No, vidím že si toho máte ještě hodně říci, tak jistě nepohrdnete mým prvotřídním senem v maštali.“ „No děkujeme, ale my ani jíst nebudeme.“ „On myslel na ležení, ne na jídlo.“ „Jídlo vám samozřejmě donesu.“ Tak oba hrdinové pojedli a ulehli ke spánku do voňavého sena.
| |
„Něco velkého vám leží v seně,“ informoval ráno majitel díže statkáře. „To je vaše dílo,“ odpověděl statkář. „Nevzpomínám si, že bych ulovil divočáka.“ „Ale vždyť to je ten muž, kterého jste naočkoval proti tetanu.“ „A pravda, málem jsem zapomněl. Tak korpulentní reakci jsem tedy nečekal. Kdybych měl fotoaparát, hned bych si ho vyfotil a fotografii zaslal do Lékařského zpravodaje.“ Přivolal tedy alespoň sedláka, aby se také podíval, co panu statkáři leží v seně. Největší obdiv ale stejně loupežníci sklidili u pana statkáře, takže není divu, že sedlákovi přednesl tuto prosbu: „Pane, chtěl bych vás požádat, jestli byste mi nemohl své budoucí zaměstnance přenechat. Je vidět, že jsou spolehliví a u mě jistě vykonají mnoho užitečné práce. Dal bych vám za ně dva voly.“ „Dva voly, říkáte? To je plnohodnotná náhrada. Myslím, že si můžeme plácnout.“
|
|
