Objevení Ameriky 1. část
Úvodní přednáška 1. část 2. část
Osoby, které se ve hře nejčastěji objevují:
V: Vilém z KozojedJ: Jakub z Kapinos
P: ProkopH: Hynek z Hrušovan
B: BřečkaŠ: Štúr
P: Dobré ráno, mohu si přisednout? Ale co se ptám, ten chlap mi stejně nerozumí, tak si tady prostě sednu a hotovo. A když se mu to nebude líbit tak ať jde jinam.
V: Já ti dám jinam. Já jsem tady byl dříve.
P: Plynulá čeština, v těchto končinách dosti neobvyklá. Poslechni, jaké je tvé jméno?
V: Moje? Vilém z Kozojed. Co má být?
P: Já jsem Prokop Buben.
V: To měli asi muzikanti radost.
P: Tak mě napadá, nejsi ty náhodou Čech?
V: Nevím jestli náhodou, ale Čech jsem. Ty jsi snad cizinec?
P: Vlastně ano.
V: A odkud jsi?
P: No já jsem Čech.
V: Tak jsi Čech, nebo cizinec?
P: No jelikož tady nejsem doma, tak jsem cizinec a zároveň jsem taky Čech.
V: Aha.. počkej už to chápu, takže ty jsi tady Čech a doma jsi cizinec. A odkud tedy pocházíš?
P: Ne, já jsem Čech všude a tady jsem cizinec.
V: Já ti vůbec nerozumím. Počkej až trochu víc vystřízlivím a potom mi to řekneš celé ještě jednou.
P: Když myslíš, že to pomůže.
V: Snad ano. Ale nasmál bych se, kdybychom nakonec ještě byli krajani.
P: No vždyť mi taky krajani jsme. Jestli ty nakonec ještě nejsi Španěl.
V: To nejsem. Ikdyž teď by se mi to moc hodilo. Španělsky totiž neumím ani slovo.
P: A jak si zde objednáváš pití?
V: Jako všude jinde, řeknu krčmáři.
P: A on ti rozumí, nebo je to snad také Čech?
V: Krčmář je sice Španěl jak poleno, ale češtině rozumí.
P: A jak je to možné? Že by byl až tak moc vzdělaný, to se mi nezdá.
V: Já jsem tady velmi často, neřkuli pořád. Já jsem tady tak často, že zdejší krčmář se už dost slušně naučil česky.
P: No to je výborné. Mě by zajímalo, které české slovo se naučil jako první?
V: "Na sekeru."
P: No, to mu tady asi neděláš velkou tržbu. Navíc takový slovní obrat, to nebylo pro úplného začátečníka asi tak úplně jednoduché.
V: To mi budeš povídat. Všemožně jsem mu to vysvětloval a pořád tomu nechtěl rozumět. Tak nechápavého člověka jsem v životě neviděl. To už bych snad pochopil i já. A až to nakonec přece pochopil, tak se moc nezdálo, že by z toho měl nějakou velkou radost. Naopak to vypadalo, že vezme sekeru on na mě.
P: První kroky bývají vždy nejtěžší.
V: Jo kdyby první kroky. Až to pochopil, tak mi řekl, ať mu tedy dám aspoň tu sekeru a jdu ke všem čertům. Tak jsem mu musel vysvětlit, že zaspal dobu, že dnes už je to myšleno spíše symbolicky. No jo, s takovými lidmi je problém, vůbec nemají smysl pro pokrok. A tak mu říkám: "s takovým přístupem přijdeš brzy na mizinu".
P: A jak to tedy děláš, že ač mu neplatíš, on ti stále nalévá?
V: Znám kouzelnou formuli, která na něj zatím překvapivě zabírá: "Jednou přijde onen den, kdy splatím všechny dluhy mé."
P: A to on ti věří?
V: Já už mu dlužím tolik, že mu ani nic jiného nezbývá.
P: To už je v tak zoufalé situaci?
V: Ani nevím, ale všiml jsem si, že už začal učit svého syna mluvit česky.
P: A proč prostě nejdeš někde pracovat, abys mohl dluh splatit?
V: Ani nevíš jak bych rád, ale krčmář mě nepustí ven z hospody. On se bojí, že bych se už nevrátil.
P: A jak si představuje, že mu zaplatíš dluh, když tě nepustí ven si vydělat peníze?
V: On totiž doufá, že jednoho dne mne zde navštíví přítel, nebo krajan, který za mne dluh uhradí.
P: To je opravdu najivní představa.
V: Já si myslím totéž. Tady o krajana nezakopneš, jak je rok dlouhý. Kdepak tady a krajan.
P: A proč prostě neřekneš někomu zdejšímu, aby ti půjčil?
V: Vždyť neumím ani slovo španělsky.
P: Tak to zkus česky, třeba to někdo pochopí. Kupříkladu tam ten tlusťoch, jak se tam v rohu cpe. Ten musí mít asi peněz, když si tak dává do nosu.
V: Mně to připadne trapné se ho ptát, jestli by mi půjčil peníze.
P: A to ti nepřipadne trapné pít na sekeru?
V: Ani ne. Já už jsem si za tu dobu zvykl.
P: Podívej, teď se za námi ohlédl.
V: Myslíš, že by mi půjčil?
P: Já myslím, že ano. Podívej, on jde za námi.
V: To jsem zvědav, kolik mi může takový člověk půjčit.
B: Dobrý den, mohl bys mi půjčit nějaké peníze?
P: Bohužel, sám jich nemám nazbyt.
B: Jak to, ty mluvíš česky?
P: Já jsem Čech.
B: Tak to vše vysvětluje, já také. Prosím tě, mohl by jsi se zeptat toho pána vedle tebe, zda by mi mohl půjčit nějaké peníze?
P: Žeprý, jestli bys mu půjčil nějaké peníze.
V: Řekni mu, že bohužel sám nemám již několik let čím zaplatit.
B: On je taky Čech?
P: Žeprý, jestli jsi taky Čech.
V: No jo, vždyť já mu přece rozumím.
V: Prosím tě, co tě to napadlo se takhle cpát, když nemáš čím zaplatit?
P: To se tedy ptá ten pravý.
B: Když já už jsem měl takový hlad, že jsem si řekl, že se napřed najím a potom něco vymyslím, jak zaplatit.
P: Tak to tě potom chápu. V životě člověka nastane někdy tak zoufalá situace, že se neohlíží na nic. A jak dlouho už jsi chudáku nejedl?
B: Dvě hodiny.
P: To ti po dvou hodinách tak vytrávilo?
B: Já jsem sice před dvěma hodinama jedl, ale nevalně. Jedna uzená vepřová kýta, to uznejte sami, není žádná snídaně.
V: A za co jsi utratil peníze? Pokud jsi nějaké vůbec měl.
B: Za jídlo. Když tady je ve Španělsku strašně draho. Řekli mi, že za ty peníze co si sem beru, se tady budu mít celé 2 roky jak v ráji a já jsem je tu projedl za 3 dny.
P: A proč si tedy nenajdeš nějakou práci, když máš takovou spotřebu?
B: Já už jsem tady pánové pracoval, pomáhal jsem rybářům.
P: No vidíš a ty už snad s nimi nepracuješ?
B: Ne. Mně furt kručelo v břiše a tak mě vyhnali, že jim plaším ryby.
P: A žádná jiná práce pro tebe nebyla?
B: I byla. Jednomu toreádorovi jsem dělal býka - on se na mě cvičil. Dohodli jsme se, že mi bude dávat stravu zdarma, ale na druhý den mi řekl, že si mne nemůže dovolit a koupil si místo mne tucet volů.
P: Pánové, to jsem zvědav, jak chcete tu útratu zaplatit.
V: Tak to já taky… Přinejhorším tady bude sedět se mnou.
P: No, to nevím. To by asi ten krčmář brzy přišel na mizinu. Tak se mi zdá, že to, co on projí za den, ty nepropiješ za deset let.
V: No, to máš vlastně pravdu. Nás už může snad zachránit jen zázrak.
J: Pánové, nechcete někdo 100 zlatých?
V: To myslíš vážně?
P: To bych chtěl vidět toho hlupáka, který jen tak na potkání rozdává peníze.
J: On je tu totiž ještě jeden hlupák, větší než já. On se totiž se mnou vsadil o 500 zlatých, že husita je tak lakomý, že jen tak někomu nedá 100 zlatých. Nyní se však o pověstné husitské štědrosti bude moci přesvědčit.
V: Aha, tak to jdeš jak na zavolanou, my totiž nemáme čím zaplatit.
H: Pánové, nemáte někdo přebytečných 500 zlatých?
V: Platííím !
V: Zdá se, že mi krčmář nerozuměl.
P: To bude patrně tím, že to slovo v životě neslyšel.
H: Já umím trochu německy, třeba bude rozumět.
H: Ich zahle, bitte !
V: Proč začal schovávat ty džbánky?
J: Jakoby se chystal na nějakou výtržnost.
H: To je divné, že by neuměl německy?
P: Já bych řekl, že i když ti nerozuměl, němčinu bezpečně poznal.
 
V: Dluh jsem splatil, ale nevím, jestli jsem neudělal špatně.
P: Proč? To je přece správné, že jsi splatil dluh. Takové štěstí, že ti někdo dá peníze na splacení dluhu už se nemusí nikdy opakovat.
V: No právě. To si krčmář uvědomuje moc dobře a proto, až tady pánové mecenášové odejdou, už mi v životě nenaleje. Co si teď počnu?
P: Teď máš jedinečnou příležitost jít pracovat a na obživu si vydělat.
V: To půjde asi těžko, od práce jsem již odvykl.
P: Tak zase přivykneš.
V: Sám víš jak bych rád, ale nevím, jestli k tomu budu mít dostatek vůle.
J: A nechtěl by jsi se přidat ke mně?
V: A co bych u tebe dělal?
J: My vyplouváme na moře, mohl by jsi se k nám přidat.
V: A kde plujete?
J: Pánové, jsme tu všichni Češi, takže myslím, že mé tajemství vám mohu prozradit.
J: Možná, že se vám zdá divné, že rozdávám peníze opilcům na potkání. Je to tím, že jsem velmi bohatý. Mé bohatsví pochází z pokladu, který jsem zdědil po svém dědovi. Ten měl za husitských válek za úkol pečovat o kořist, aby tato byla pak rozdělena mezi všechny husity. Bohužel, došlo k té nešťastné bitvě u Lipan, všechno se to nějak rozprchlo a chudák děd starý podstivec si musel kořist ponechat. No a právě teď, když ji mám v opatrování já, si najednou husité vzpomněli a chtějí kořist rozdělit. Ale to víte, jak já mám poznat, kdo si ji opravdu zaslouží a kdo ne? Navíc se začínají ozývat Němci, žeprý ten majetek vlastně patří jim. Dokonce se pokusili na mě nasadit lidi, kteří mě mají pronásledovat. A tak jsem se rozhodl uprchnout i s kořistí nejdál, jak to půjde. Koupil jsem si loď a chci odplout někde daleko na opuštěný ostrov, ale potřebuji vhodné společníky, protože sám to nezvládnu.
P: No dobrá, ale než najdeš takový vhodný ostrov, to může trvat velmi dlouho.
J: S tím počítám a proto jsem nakoupil jídla pro celou posádku na tři roky dopředu.
B: Tak to já bych se rád přidal.
J: No výborně, to jsem samozřejmě velmi rád. Vítej na palubě.
P: To nevím, jestli děláš dobře. Ten nám to tam všechno sní, ještě ani neopustíme břeh.
J: No vida, takže ty jdeš s námi taky?
P: Velmi rád. Vlastně jsem tu proto, že rád objevuji nové věci a takový ostrov, to je pro mne úplný sen.
V: Tak toho bych zase nebral já.
J: Ale. A pročpak?
V: Kdo ví, co nám na té lodi provede. Před chvílí se mi svěřil, že prokopl muzikantům buben.
P: Ale to jsi špatně pochopil, já se jmenuji Prokop Buben.
V: No však, právě po té nepříjemnosti tě tak nazvali, aby si na tebe mohli lépe dávat pozor. Je přece známo, že lidé bývají pojmenováni podle toho co komu provedli, nebo na co se podobají.
P: To je sice pravda, ale to nemusí být pravidlem. A hned tě také o tom přesvědčím. Třeba ty, řekni nám své jméno.
B: Já? Já se jmenuji Břečka.
P: A teď mi vysvětli, jak přišel k tomu "ř".
V: To máš pravdu. Tak já se k vám tedy také přidám.
J: Výborně, to musíme zapít.
B: A zajíst by se to mohlo také.
V: A já to objednám.
V: Tak pánové, na jídlo musíme počkat, až jim dodají maso. Žeprý tu nějaký (mírněji řečeno) nenasytný host snědl všechno, co měli, včetně krčmářovy snídaně, oběda a večeře.
P: A snadno si domyslíme, kdo ten nenasytný host byl. A toho chcete brát na loď. Být kapitánem té lodi, tak to si raději nasadím na svém poli hejno kobylek.
J: Každá síla bude dobrá. Navíc ho přece nemůžeme nechat na pospas.
P: Na druhou stranu ale tím vydáváme na pospas nás.
B: Neboj, kanibal nejsem.
P: No to by mi tak ještě scházelo. To bysme všichni jak tu jsme, vypluli na moře tobě v žaludku.
J: Snad to nebude tak zlé. Uvidíte, že na lodi z něj bude za chvíli úplně jiný člověk.
B: No moment, jestli mě tam chcete mučit hlady, tak to já s vámi nikam nepluji.
J: Neboj, jídla bude co hrdlo ráčí.
P: Ale jak dlouho?
J: Pánové, nechme jídlo jídlem, jsou tu důležitější věci.
B: Ano? To by mě zajímalo jaké.
J: Samozřejmě mě velmi těší, že je vás tolik ochotno se mnou odplout, ale bojím se, že mezi námi není ani jeden zkušený námořník a právě takového člověka bychom potřebovali.
Š: Pánové, nechci se vnucovat, ale náhodou jsem zaslechl, že sháníte zkušeného námořníka. Děkuji vám za důvěru. Lepšího byste asi zde těžko hledali.
J: A ty bys byl ochoten s námi odplout?
Š: No to bych byl, stejně teď nemám nic na práci.
J: A jak to, že mluvíš česky, ty jsi snad také Čech?
Š: Samozřejmě.
J: Pánové, tomu se říká náhoda, tady se sejde 6 Čechů v hospodě.
P: No tak ono to ani není tak neobvyklé, že v hospodě, ale že ve stejné hospodě, to je tedy zajímavé.
Š: Tomuto vy říkáte hospoda? Chtěl jsem si objednat jídlo a krčmář mi řekl, že musí napřed zabít prase. To se stát u nás, tak zabijí napřed toho krčmáře.
P: Tak to mu zas trochu křivdíš, tady se objevil takový trochu méně nasytný host a všechno tu snědl.
B: Tak pánové, už mě nechte na pokoji. Já uznávám svou chybu, hosté tady kvůli mě teď hladovějí, protože jsem všechno sežral, ale to mi pořád nemusíte připomínat.
J: A opravdu jsi námořník?
Š: Já jsem na moři jako doma. Já jsem totiž na moři doma. A když jsem na suchu, tak jsem celý nesvůj. Jako třeba teď. Já už jsem snad obeplul všechno, co se dá. Já jsem toho obeplul tolik, že kdyby to měl někdo zanést do mapy, tak to tam zanáší dodnes.
J: A jelikož já jsem už také nezdravě dlouho na suchu, tak asi půjdeme.
V: Správně. Půjdeme někde do jiné hospody, kde nebudeme muset tak dlouho čekat na pivo.
J: Já jsem nemyslel hospodu, ale moji loď.
V: Výborně, na lodi jsem ještě nepil.
J: Čím dříve vyrazíme, tím lépe.
P: Já myslím, že krčmář si zhluboka oddechne a to hned z několika důvodů.
 
J: Tak to je má loď.
Š: To je nějaká loď? Vždyť nemá ani stěžně.
J: Ale já nemyslím tady tu rybářskou, já myslím tu vzadu.
Š: Aha, tam ta. To je nějaká loď? Vždyť nemá ani plachty.
J: Má plachty, ale jsou smotané.
Š: A proč jsou smotané?
J: Vždyť ta loď kotví. V přístavu přece nenechám napnuté plachty.
Š: Proč ne? Kolikrát my jsme měli napnuté plachty v přístavu. Já jsem se často staral o plachty.
P: To se tedy divím.
Š: Tedy, abych byl upřímný, jenom jednou.
Š: A kolik stála?
J: 40 tisíc zlatých.
Š: Včetně kotvy?
J: Ne, kotvu jsem platil zvlášť.
Š: Na lodi je nejdůležitější kotva. A kde vůbec je?
J: Ty se ptáš, jako kdybys v životě nebyl na lodi.
P: Ale řeknu vám, to je velká loď…
Š: To že je velká loď?
J: Viděl jsi snad větší?
Š: Samozřejmě, já jsem na ní dokonce plul. To byla tak velká loď, že lodní důstojníci si posílali pokyny po poštovních holubech. My jsme tam měli čtyři holubníky. Jednou, když jsme chtěli plout z jednoho ostrova na druhý, tak jsme tu loď jen otočili napříč a přešli po ní z jednoho ostrova na druhý suchou nohou jak po mostě. Tedy kromě mě. Ta loď byla totiž tak velká, že jsem si až ve vodě uvědomil, že nejdu podél, ale na šíř.
B: A co to jsou ti poštovní holubi? Nejsou to takoví ti ptáci jak nosí psaní?
Š: No tak oni je ani tak nenosí, jak s nimi létají.
B: No tak to já jsem jednou takového holuba chytil. A když jsem ho jedl, tak jsem si všiml, že z něj vypadl nějaký papírek a tam bylo napsáno: "Zavolejte pomoc, přepadli mě lupiči."
P: A co jsi udělal?
B: No řekl jsem si: "ten už asi stejně nikam nepoletí", zavolal jsem tedy "pomoc, přepadli mě lupiči" a holuba jsem dojedl. Taky to mohl pisatel poslat po nějakém větším.
P: To se mi nějak nezdá, nemáš náhodou ten lístek ještě u sebe?
B: Náhodou ho tady někde mám. Tady je.
P: No jo, ale on tam píše: "Zavolejte pro pomoc, přepadli mě lupiči."
B: Aha, ale každopádně až půjdu někdy kolem, tak se stavím mu poděkovat, protože ten holub mi přišel vhod, zrovna jsem měl takový hlad.
P: No to bych moc nedělal.
B: To je vlastně pravda, ale kdyby to poslal řekněme po poštovní kačeně, tak to už by byl důvod.
J: Obhlédněmež tedy loď.
V: Neobhlédněmež ještě před tím nějakou hospodu?
J: Ne. Čím dříve vyplujeme, tím lépe.
P: A nejenom pro nás.
J: Tak pánové, neostýchejte se, porozhlédněte se po lodi.
B: Kde je jídelna?
P: A už je to tady. To se dalo čekat.
B: No tak jako člen posádky mám snad právo si prohlédnout tu část lodi, ve které budu trávit většinu času, ne?
P: Vidíš to, už to máš tady. Já jsem ti říkal, abychom ho nebrali.
J: Víš, mě furt něco říká, že nám všem ještě zachrání život.
P: Mě zase něco říká, že nás všechny vyžere.
Š: Pánové, ale ta loď, se mi z dálky zdála větší.
P: Nemohla se ti zdát větší.
Š: A proč by nemohla?
P: Je všeobecně známo, že předměty viděné z velké vzdálenosti se zdají býti menšími, než ve skutečnosti jsou. Říká se tomu: "oční klam".
Š: To je sice možné, ale mně se zdála větší. Tady nemá ani cenu stavět holubník.
V: Jé, co je to tady za kolečka?
J: To jsou kompasy. Ty jsou zajímavé tím, že jejich střelka ukazuje vždy na sever.
P: A co když střelka ukazuje jinam?
J: Tak to není kompas.
P: Tak to je tady tedy jenom jeden kompas.
Š: On má pravdu, vždyť každý ukazuje jinam.
J: To víte, ještě ty kompasy nejsou tak dokonalé, zatím výrobci docílili přesnosti plus mínus 180 stupňů. Tím, že jsem jich koupil tolik mám však jistotu, že jeden z nich ukazuje správně.
Š: A který z nich to je?
J: Kdybych to věděl, tak jich nekupuji tolik. Ale to určitě poznáme, až poplujeme kolem nějakého známého místa.
Š: Já vím, kolem Číny.
P: Počkej, neříkal jsi, že plujeme na západ?
J: Ale samozřejmě že plujeme na západ.
J: Zanech těch hloupých řečí a radši nám jako zkušený námořník řekni, co a jak.
Š: Ano, tak skoro nejdůležitější věcí na lodi, je kotva. Je zajímavé, že pokud je ve vodě, loď nepluje, ale jenom se vytáne z vody, loď pluje. Může však nastat případ, že kotva je ve vodě a loď přesto pluje. Je to většinou tím, že kotva není k lodi přivázaná.
J: Tak to je opravdu zajímavé. Není nadto mít na palubě námořníka s takovými zkušenostmi.
V: Jé a co je to tady za kanóny?
J: To jsou děla. To tady mám pro případ, že nás přepadnou piráti.
Š: Není to málo? Dvě děla?
J: No ona ta pravděpodobnost, že nás přepadnou není tak velká.
B: Já nevím, ale mně se zdá těch zásob potravin trochu málo.
J: Ale to se ti jen zdá. Uvidíš, že to ani za celou plavbu nesníme.
P: Tak to je vidět, že ho ještě pořádně neznáš.
J: Tak jste všechno viděli, myslím, že můžeme vyplout.
H: Nemůžem, on nám sežral půlku zásob!
P: Tak ta plavba pěkně začíná.
J: Ještě nezačíná, musíme doplnit zásoby. Je smutné, že v okamžiku, kdy jsme ještě nevypluli.
 
V: Tak, zásoby jsou doplněny, já si jdu lehnout. Vzbuďte mne, až tam budeme.
J: No to ne. Rozdělíme si úkoly. Každá ruka se nám bude na palubě hodit.
B: Tak já budu třeba hlídat zásoby potravin, aby se nezkazily.
P: Ty už jsi hlídal. Teď bude naopak někdo hlídat tebe.
Š: Já, jako nejzkušenější, půjdu ke kormidlu.
J: Teď mě napadá, umíš plavat?
Š: To je mi otázka, samozřejmě že umím plavat.
J: Já se bojím, že kdyby se něco stalo, tak všichni utonem.
P: To by mě zajímalo, už jsi někdy tonal?
Š: A kolikrát! Ale pánové, tonat se musí umět. Ten kdo neumí tonat, může taky klidně utonout.
P: Obzvláště, když tonoucí neumí plavat.
Š: To je pravda. Tonoucí, který neumí ještě navíc plavat, většinou utone.
J: A už jsi někdy narazil na piráty?
Š: No zdali. My jsme jednou málem narazili do pirátů.
P: A jaké to bylo?
Š: No hrozné. Já jsem zrovna stál za kormidlem, otočím se a říkám kormidelníkovi, který zrovna kormidloval: "Pozor, loď na pravoboku, ať do ní nenarazíš." A on na to trochu rozrušeně: "To my tedy říkáš novinu, vždyť už s nimi hodnou dobu bojujeme."
P: A byli to piráti?
Š: No žeprý ano.
P: Tak měli vlajku s lebkou?
Š: No to jsem si nevšiml, ale my jsme ji měli určitě.
P: To je hrozné a co bylo dál?
Š: Já nevím. Najednou jsem se probral v moři celý mokrý, ležící na kuse dřeva, plující na jihovýchod. Teď jsem měl problémy s udržováním kurzu - kormidlo jsem tam neměl. Navíc jsem vůbec neměl tušení, kolik uběhlo hodin, nebo dnů, neboť kalendář jsem tam taky neměl… Ale jisté je, že najednou, na západě se objevila tmavá mračna a začínal jsem mít obavy, že zmoknu.
P: A jak jsi poznal, že je to západ?
Š: To jsem samozřejmě poznat nemohl. Ale vzhledem k tomu, že jsem plul na jihovýchod, jsem si to odvodil.
Š: Vtom najednou se z husté mlhy vynořila loď a kapitán na mě volá: "Kam pluješ?" Já říkám: "Na jihovýchod." A on na to: "Tak to pluješ špatně. Nepotkal jsi po cestě španělskou loď?" Já jsem odvětil, že jsem na ní plul. A on se mě zeptal, jestli nechci na palubu a tak mu říkám: "Pokud vám nezatěká do podpalubí, tak bych rád. Ona se totiž blíží bouře." A tak mě vtáhli na palubu a tam jsem vyčerpaný usnul a probudil se až ve Španělsku.
 
J: Pánové, já vidím břehy, možná, že jsme u cíle.
Š: No, pokud Anglie je cílem naší cesty, potom ano.
J: To je Anglie? Tam bych se nerad vylodil, tam by mě vystopovali jedna dvě.
P: Takže plujeme jinam?
J: Budeme muset, každopádně alespoň teď poznáme, který kompas ukazuje správně.
P: Jak se tak dívám na ty děla, jak tady zahálejí, co kdybychom vystřelili pozdravnou salvu? Ti na té lodi u břehu budou určitě rádi, ukážeme tak přátelské gesto.
J: Pánové, já nevím, já bych raději šetřil střelivo.
P: Kapitáne, vystřelme si.
B: Ano. Vystřelme si.
J: Já vám nevím. Uslyší to vůbec ti Angličané?
Š: Jsme celkem blízko, to určitě uslyší. Navíc taková střela z děla, to je rána jak z kanónu.
J: No tak co mám s vámi dělat. Když to podle vás utuží ty přátelské vztahy, tak tedy vystřelte.
P: Ale měli bychom z obou, ať je to už pořádné.
Š: Stopadesátšest, osmdesátpět, třicettři!
J: Co to tam vyřváváš?
Š: To jsou pokyny pro dělostřelce. Tak to aspoň řvali na jedné naší lodi velitelé střelby.
J: No to jsem rád, že tu mám člověka, který se vyzná i v těchto věcech.
Š: Páááál!
J: To byla rána, to tam museli tedy opravdu slyšet.
V: Pánové, podívejte na ně jak vyskakují radostí.
P: Já se bojím, že to není radost, co je nutí skákat z lodi. Vždyť my jsme je zasáhli!
J: Co jste to provedli? Co teď budeme dělat?
P: Tak to otočíme. A budeme-li mít štěstí, uplujeme jim.
J: Jak to chceš otočit, když nás vítr táhne přímo k nim?
Š: Má pravdu, fouká jižní vítr.
V: Tak to je dobré, ne? Horší, kdyby foukal severák.
J: Co bych teď dal za severák.
V: Já teda nevím, ale u nás je severák považován za ten nejhorší vítr, který může být. Nevím, proč by to tady mělo být jinak.
P: To poznáš při exekuci.
V: Tak to už se na ni těším, aspoň budu zas o něco chytřejší. A co to je ta exekuce?
P: To je poprava. Bohužel naše, pokud se vítr neotočí. Je to tak, poznání vždycky činí člověka moudřejším, ale tak často bolí.
J: Zatím to bohužel vypadá, že budeme moudřejší. Kdybych si měl vybrat, tak raději zůstanu blbý, ale naživu. Okamžitě sroluj plachty! Už se jich nemůžeš dočkat, nebo co?
Š: Blázníš? Víš jakou mi to dalo práci je rozrolovat a napnout?
J: Máš pravdu, já blázním, ale z tebe!
P: Třeba jim to vysvětlíme.
J: Co chceš vysvětlovat? Vždyť jsme jim potopili loď!
P: Řekneme, že nás to velmi mrzí, že jsme nechtěli. Že už to víckrát neuděláme.
J: Ano a oni si to pojistí tím, že nás hned popraví.
V: Provedou exekuci. Učím se ale rychle, co?
P: To máš pravdu, ale bojím se, že trochu pozdě.
J: Ani bych neřekl. Buď ještě nepochopil význam exekuce, nebo je to blázen.
P: Ale co teď budeme dělat?
H: Husito, vymysli něco. Ty si myslíš, že když jsi nám koupil loď, vytáhl nás z bryndy v hospodě a vzal na palubu, že jsi pro nás kdoví, co neudělal. Ale teď se projev, teď zachraň svým kamarádům životy.
J: No, kdyby to bylo na mě, já bych postavil vozovou hradbu.
H: No jo, typický husita, vy také neumíte nic jiného, než stavět vozové hradby. A kde ty vozy vezmeš?
J: To je pravda, ty jsme nenaložili. A co kdyby jsme něco zapěli?
V: Ano, už jsem vám to chtěl dříve navrhnout, zapijeme to, však ono to nějak dopadne.
J: Ale ne zapili, zapěli, něco z Jistebnického kancionálu.
H: No dobře, ale tady nejsi u Domažlic. Tady jsme u anglických břehů.
J: To je vlastně pravda, v bitvě, takříkajíc námořní, by měly tyto písně premiéru.
P: Ale nejen to, vždyť tomu nebudou vůbec rozumět.
J: To je taky pravda. Kolikrát jsem jim doma říkal, aby to přeložili do několika světových jazyků. To se nikomu nechtělo a teď to tady máme.
P: Ale já jsem myslel jestli to vůbec uslyší. I když vítr by nám mohl pomoci, fouká to přímo k nim. Umí vůbec někdo z vás zpívat?
Š: Nechci vám nijak zasahovat v tuto již tak politováníhodnou situaci do debaty, ale o mě se říká, že mám zlatého kosa v hrdle.
V: Já jsem zase několikrát zaslechl, že mám v hrdle splávek, ovšem jestli nám to bude zrovna teď k něčemu dobré, to opravdu nevím.
J: No to bychom stejně museli všichni a jednohlasně, jinak je nezaženeme.
H: Tady je vidět, co dokáže s člověkem udělat zoufalství. Nikdy bych nevěřil, že mě někdo donutí zpívat něco z Jistebnického kancionálu.
P: Drž hubu a pěj.
H: No to půjde těžko.
J: A všichni na můj povel.
J: Ktoož…
P: Kdož…
Š: Ktoš…
V: Toš…
H: Werr…
H: sind…
P: Ticho… otočil se vítr…
V: I ten vítr je proti nám… Teď nás neuslyší.
Š: Naopak, vítr nás zachránil. Začali jsme plout na západ!
J: Opravdu! Ten vítr nám poslalo samo nebe!
P: A jak to, že Břečka nezpíval?
B: Zásadně nezpívám s plnou hubou, je to neslušné.
H: Podívejte na něj! My tady umíráme hrůzou a on se tam zatím cpe!
B: Pánové, zemřít a ještě hladový, to už byste po mě chtěli příliš. Navíc jsem to nebyl já, kdo jim potopil loď.
V: A kdo křičel: "Vystřelme si!?"
B: Já, ale to jsem ještě nevěděl, že zasáhnete loď. To bych jinak křičel: "Nestřílejte, vy volové!"
V: Teď jsi najednou hrozně chytrý.
B: To je sice možné, ale pánové, když s tím neumím, tak s tím nestřílím.
V: To bys ale ty, podle toho nemohl dělat vůbec nic.
P: Pánové, zanechte pří, už se stalo. Teď se raději zamysleme, co jsme svým neuváženým činem způsobyli. Teď mě napadá, že jsme asi České království zavlekli do válečného konfliktu s Anglií, protože jak tak usuzuji, to si asi Angličané jen tak nenechají líbit.
Š: Tak hrozné to snad nebude, neboť loď, na které plujeme, je španělská.
J: Tak to si to Španělé u Angličanů pěkně zavařili, teď bych nechtěl být ve španělské kůži.
P: Tak, od Angličanů už budeme mít snad pokoj, teď se musíme zaměřit na jiného nepřítele, řekl bych až škůdce.
J: Koho tím myslíš?
P: Toho, kdo nás neúnavně zbavuje potravy.
J: Aha, tak ho přiveď já si s ním popovídám, třeba ho přivedu na jiné myšlenky.
B: Volal jsi mne?
J: Ano, chtěl jsem si s tebou popovídat. Řekni nám, jak jsi se dostal až do Španělska?
B: No tak nejprve musím říct, že jsem chudý syn mých zchudlých rodičů. My totiž máme řeznictví a vždycky se nám vedlo moc dobře. Vedlo se nám dobře až do té doby, než jsem vyrostl a jednoho dne nastala situace, že nebylo co prodávat, neboť jsem všechno zboží snědl. A tak mi doma řekli, že pokud chci doma něčím prospět, měl bych jít do světa, nebo je přivedu na mizinu. A ve světě mě posílali dál a dál, až jsem nakonec skončil ve Španělsku.
P: No a teď máme tu smůlu, že je zrovna u nás.
J: A to je zajímavé, jak jsi doputoval až do Španělska.
B: No oni mě ani tak neposílali, jak mě hnali. A ve Španělsku jsem skončil svou pouť, protože dál už to po souši snad ani nejde.
P: Angličané ani nevědí jaké mají štěstí, že je od Evropy dělí moře.
J: A ještě by mě zajímalo, to na tebe ta, řekněme, neobyčejná chuť k jídlu dolehla najednou z ničeho nic?
B: Dá se říci že ano. Ikdyž předtím už se mi sem tam přihodily takové varovné okolnosti. Třeba, jednou jsem snědl šunku, která už byla zaplacena zákazníkem. Nakonec se to svedlo na psa a na zákazníka, že si to má lépe hlídat. Jindy zase jsem byl poslán s uzenou kýtou k sousedovi, po cestě mi však vyhládlo a tak jsem k němu dorazil se vzkazem na promaštěném papíře, že kýta už dnes není a že bude doručena zítra.
J: Prokope, než se pustíš do jídla, vylez na stěžeň a podívej se, zda nás Angličané nepronásledují.
P: A nemohl bych se nejprve najíst?
J: Raději ne, kdyby se ti tam nahoře udělalo špatně, mohl by jsi nás něčím nepříjemným pokropit.
P: To je vlastně taky pravda.
P: Je to dobré, žádná loď v dohledu. Břečko! Tys mi sežral kus masa!
B: Jak toto můžeš říct? Viděl jsi snad jak to jím?
P: No neviděl, ale teď vidím, že to maso je nějaké menší.
B: Ale o tom jsi tu přece právě ty mluvil. To se ti jen z té dálky zdá, jde pouze o oční klam.
P: Počkej až slezu, já ti ukáži takový oční klam, jaký jsi ještě v životě neviděl!
B: Ono ale ještě není jisté, jakým způsobem se dolů dostaneš.
B: Kapitáne, řekni mu něco, on tvrdí, že to jeho maso je menší než bylo a přitom na nás shlíží takříkajíc z ptačí perspektivy.
P: Jenom aby ty jsi na nás neshlížel z rybí perspektivy.
B: Zatím k tomu máš blíže ty.
 
P: Pánové, už jsme sice uplavali pěkný kus cesty, ale na druhou stranu zásoby potravin už nejsou velké, řekl bych, že skoro žádné, co tedy navrhujete?
Š: Mohli bychom zkusit ulovit nějakou rybu.
J: To je dobrý nápad. A ty to umíš?
Š: No zdali. Pánové, já jsem vám jednou ulovil rybu a ta měla dva lokte.
P: No počkej, to ti máme věřit?
V: To je pravda, takovou rybu jsi nemohl ulovit.
Š: No tak dobře, tak měla jeden loket.
J: To snad nemyslíš vážně.
P: Já si také myslím, že si vymýšlí.
Š: Tak dobře, půl lokte, ale z toho už neustoupím.
P: Ale to není možné, to by přece byl nějaký mrzák.
Š: Tak to nechápu. Tak ryba, která má jeden loket se vám zdá moc a půl lokte už mrzák.
P: No čemu se divíš. Nevím, kdo by ti věřil, že existuje ryba s loktem, nebo dokonce s půlkou lokte.
Š: Ale já jsem myslel délku. Dlouhá půl lokte.
J: Aha, tak to potom ano.
P: To bysme ti uvěřili i ty dva lokte.
Š: Pánové, já už vám od této chvíle nic neřeknu. A vypořádejte se s hladem jak chcete.
 
P: Situace už začíná být zoufalá. Není co jíst a žádný ostrov v dohledu, co budeme dělat?
J: Musíme to ještě nějak vydržet. Vem si příklad z Břečky, ten se drží celkem dobře, ne?
P: No máš pravdu. Až na to, že mi mizí stránky z lodního deníku, naštěstí ty nepopsané, protože jsem mu z prozíravosti řekl, že inkoust, kterým píši je prudce jedovatý. Bojím se však, že až ztratí zábrany, pustí se i do těch popsaných.
J: Máš nějaký nápad, který by nás zasytil?
P: Jisté je, že na lodi už není k jídlu nic. Jisté je také to, že je tu člověk, který spotřeboval drtivou většinu našich zásob a má tedy vůči nám jistý dluh. Bylo by dobré, aby nám tento dluh splatil teď, kdy ho nejvíce potřebujeme.
J: A jak si to představuješ?
P: Hneď ti to ukážu.
P: Břečko, víš dobře, že tu všichni na lodi hladoví. Ještě to není tak hrozné, ale brzy určitě nastane situace, kdy budeme mít tak velký hlad, že nás tento bude měnit ve zvířata. Podvědomí takto hladem narušeného člověka - zvířete pak v krajním případě může považovat jinou osobu za zvíře, například za prase a klidně ho i zabít. Kdo myslíš, že by byl asi první obětí?
B: No někdo mě napadá, ale nerad bych ho urazil.
P: V první řadě bys to byl bezesporu ty.
B: Já? To se tedy divím.
V: Má pravdu, mě už se to jednou stalo, v hospodě ve Španělsku.
P: Ale to je něco jiného, to bylo z nadměrného pití.
V: Asi máš pravdu. Když jsem se probudil, tak jsem všude kolem viděl místo lidí prasata. Potom jsem zjistil, že mě krčmář zavřel do chléva.
P: Je tu ale řešení, jak se můžeš celé této nepříjemné situaci vyhnout.
B: Sem s ním.
P: Udělali bysme si z tebe polévku, která by nás bezesporu zasytila.
B: To se mám nechat zaživa uvařit?
P: Kdo říkal, že zaživa? Tedy, kdo říkal, že uvařit? My potřebujeme tvůj tuk, který jsi nabyl z naší potravy a který nám bezesporu patří. Jediný způsob jak jej získat zpět je hodit tě do vody zahřáté na takovou teplotu, která tě přebytečného tuku zbaví. A věř mi, že ho není málo.
V: Mě se ten nápad líbí.
J: Pánové, za normálních okolností bych na něco takového na mé lodi nepřistoupil, ale nastalá situace mě nutí s vámi souhlasit. Vytáhněte kotel, nalejte do něj vody a udělejte pod ním oheň. Tedy, jestli přítel Břečka s tím souhlasí.
B: Co mám s vámi dělat. A umí tady vůbec někdo vařit?
Š: Že se ptáš. Já umím vařit jako nikdo široko daleko.
P: Zvláště tady uprostřed oceánu jsou ta slova na místě.
Š: Pánové, já jsem ještě žádné jídlo nepřipálil.
B: No to by mi tak ještě chybělo.
Š: Ale kdyby něco, tak křič.
B: Pánové, ale tady v té vodě se cítím skvěle. Já už se nemyl, ani nepamatuji.
P: To nebude polévka, ale močál.
B: Když už vám mluvím do vaření, neměli byste mě ochutit? Teď mě napadá, vždyť mi nemáme na lodi ani špetku soli, vždyť to nebude k jídlu.
H: Ono by to asi nebylo k jídlu ani tak. Ale na druhou stranu musím říct, zapomenout na sůl, to je obyčejný šlendryján.
P: To snad není pravda, pánové, tady je plný oceán slané vody, to vám snad nestačí?
V: Já už jsem se vás chtěl dříve zeptat, jestli se vám ta voda zvenku lodi nezdá nějaká slaná.
P: Voda se mi slaná nezdá, protože slaná je, ale to co ty řekneš mi někdy připadá jako zlý sen.
H: A ponoř i hlavu. Polévka z ovaru, to je moje.
B: Kapitáne, řekni mu něco. On tam přikládá.
H: Buď zticha. To jsi kamarád? Takhle na mě žalovat kapitánovi?
B: Zato ty jsi takový kamarád, že by jsi mne nejraději uvařil.
H: Snad ty dvě polínka ještě sneseš, ne?
B: To jsem zvědav, jak ty sneseš to polínko, kterým dostaneš mezi oči až vylezu.
J: Jenom pozor, aby tu ještě nějaké zbylo.
B: Už mohu vylézt? Myslím, že už jsem hotový.
Š: Jestli je jídlo hotové, o tom rozhoduje kuchař.
J: Tak už ho netrap. Už vylez.
V: A neměli bychom, než vyleze, nejprve zkontrolovat, zda tam skutečně zanechal mastné skvrny?
J: Jak se tak dívám, může klidně vylézt. Je tam na povrchu na prst tuku.
V: Máš pravdu. Z toho by byl nejmíň štandlík sádla. Škoda že nám sežral všecek chleba a teď si ho nemáme na co namazat.
P: Pánové, nezdá se vám, že nějak zhubnul?
Š: Tak se mi zdá, že i ten ponor lodi už je skoro normální.
J: Tak to ochutnáme.
H: Kde je všechna zelenina?
B: Když já jsem měl v tom horku takový hlad… A navíc, dobře ti tak, to máš za to přikládání.
H: Máš pravdu, asi jsem měl přikládat dříve a rychleji.
P: Zelenina tu sice není, ale polévka se nezdá být špatná, dokonce se mi zdá jako zabijačková.
V: Ze zabijačky mám nejraději černou polévku. Tu bysme také mohli zkusit, ne?
B: No moment, to jsme si nedomluvili.
H: No, když už o tom tak mluvíš a já se tak dívám na jeho hlavu, ovar by taky nebyl k zahození.
B: Kapitáne, zastaň se mě alespoň ty.
B: Kapitáne? Slyšíš mě?
J: Ano, jsou to obyčejní barbaři. Ale jitrnice bych si dal.
 
P: Proti hladu je třeba bojovat všemi možnými prostředky.
J: Mě napadá jen jeden - jídlo, ale to nemáme.
P: Hlad je přece pouze pocitový vjem a s jídlem má pramálo společného.
J: To je sice pěkné, ale řekni to Břečkovi.
P: Já se bojím, že už tomu pomalu sám přestávám věřit.
J: Ty jsi říkal, že prostředky, tak něco vymysli.
P: No něco mě napadlo. Musíme je přivést na jiné myšlenky.
J: To by mě zajímalo, na co se dá za těchto okolností ještě jiného myslet.
P: Tak si tady lehněte a dívejte se na ty krásné obláčky.
B: Já bych se raději díval na plný stůl jídla.
P: Dívejte se a říkejte, co vám připomínají.
V: Tam letí džbánek piva.
J: A tam zase drátěná košile.
Š: A tam je vepřová kýta.
B: Kde? Pánové vy jste mi něco zatajili.
Š: Ale na obloze, ten obláček.
H: Já vidím rybu.
P: Nedívej se do vody, ale na oblohu.
H: Ale já taky myslím ten mrak tam.
P: A co vidíš ty, řekni.
B: Já tam vidím talíř.
P: Taky pěkná představa.
B: Na něm vepřová žebírka, zelí, placky, vedle je pečená husa na víně, chléb a špek.
P: No, to je opravdu bohatá představivost.
H: Mě to spíš připadá, jako kdyby mluvil z hladu.
B: Skopové se vznáší opodál a kolem toho všeho plyne věnec jitrnic. Pánové, tak hezky jak je dnes venku, to snad ještě nepamatuji. Být to tak skutečnost, to by byla snídaně.
V: Snídaně? Snad vydatný oběd, ne?
B: Oběd? Na oběd je tam těch mraků moc málo.
P: Obávám se, že se začaly zvedat vlny.
H: A mě se začal zvedat žaludek. Myslím, že se budu muset naklonit z lodě.
V: Co to tam dělá?
P: Tak se projevuje nemoc, která bývá obvyklá při dlouhé plavbě, říká se jí Mořská nemoc. Námořníkovi je při ní velmi špatně a nezřídka i zvrací.
V: A když jsem říkal krčmáři že je to nemoc, tak mi nechtěl věřit.
B: Já vidím břehy. Vidím stromy.
P: Výborně, jen tak dále. Je vidět, že pozorování oblaků pomáhá.
B: Ale já nemyslím oblaka, tam jsou opravdové břehy.
P: Vskutku, břehy! My jsme to dokázali!
V: Břehy, vidím břehy!
P: Ale ne tam, vždyť se díváš jiným směrem.
V: To bude patrně tím, že už hlady šilhám.
P: Jaký hlad asi musí mít potom Břečka, když se dívá na oblohu a vidí pevninu.
B: Já vidím lidi!
J: Aby to tak byla zase Anglie.
Š: To není Anglie, tady to nepoznávám ani já a to je co říci.
V: Vidím lidi! Neměli bysme jim dát nějak najevo, že připlouváme v míru, nebo tak něco?
J: Pánové, těch kanónů se ani nedotknete. Tady už nám jde o život a podobné nedopatření, jako se nám stalo u anglických břehů by se nám tady už asi stalo osudným.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
19.6.2002
Úvodní přednáška 1. část 2. část
Jára Cimrman přežil 1.světovou válku. Podrobnosti najdete v úvodní přednášce |  První z mnoha div. her objeveného díla, má název : Vetřelec |  O průběhu vyzvednutí nalezeného díla Járy Cimrmana Vás informuje část : O našich vykopávkách |  Možná, že Vás také zajímá, co jsme nalezli. |  Jestlipak víte, kdo vynalezl zapalovač? |  Nyní zde máte také možnost se dozvědět, jaké bývaly Vánoce Járy Cimrmana. |  Cimrman také psal pohádky. |  Objevili jsme povídku ze Slovácka s názvem : Sázka. |  Druhá námi objevená div. hra má název : Objevení Ameriky. |  Několik fotografií naleznete v části Jára Cimrman v obrazech. |  Někdy až kruté, jsou osudy vynálezce (a jeho okolí). |  Naše reakce na dotaz, který nám přišel e-mailem má název Sochy Járy Cimrmana. |  O tom, co přimělo Cimrmana psát akční divadelní hry. |  Cimrman byl skvělý, mnohdy však nedoceněný pedagog. |  A jaký byl detektiv? |  Jára Cimrman založil literární skupinu, která si říkala Paliči. |  Za pozornost také stojí Járovy první okamžiky života. |  Co nám tak dlouho trvalo? Složit zámkovou skládačku. |  Věřte nebo ne, Cimrman se podílel i na Švejkovi. |  O tom, jak a proč vznikl komiks. |  Jára se zabýval také archeologií. |  Jak se Vám stránky líbí, nebo nelíbí se dozvíte ve Vašich ohlasech a reakcích.